Článek
"Byla tam spousta zraněných. Když nás zachránili, tak nás dali do uzavřeného prostoru na nosítka Nebylo tam moc lidí, co přežili," vypráví přerývavě a své líčení prokládá loky minerálky.
Ještě včera ráno zažívaly stovky lidí, jejichž děti a příbuzní se stali zajatci teroristů v beslanské škole, pocit ubíjející bezmoci. Nové zprávy nedostávali, vyjednávání usnulo na mrtvém bodě, a tak trnuli, co vše se ještě může stát.
Krátce po jedenácté hodině je ale včera střelba a chaos vytrhly z letargie. Nikdo nevěděl co se děje. Až za pár minut nastal pocit velkého ulehčení - ze školního dvora začaly vybíhat první děti - unavené, svlečené do půl těla, některé i raněné, ale konečně na svobodě. Rodiče však přepadla i podivná nejistota - proč nevyběhl zrovna můj syn a proč to naší dcerce tak dlouho trvá?
Hledání láhví s vodou
Děti i dospělí se lačně vrhali po lahvích s vodou. Není divu, již ve čtvrtek vyplouvalo na povrch v náznacích, co všechno musela tisícovka dětí, rodičů a učitelů v oněch 51 hodinách zajetí vytrpět.
Rukojmí nedostávali jídlo ani pití. S krutým výsměškem pak žíznícím dětem jejich trýznitelé dali vybrat: "Buď se napiješ vlastní moči, nebo zemřeš!" Teroristé také stříleli do stropu, aby zastrašili plačící děti. Nikdo v Beslanu nechápe, že v teroristickém komandu byly i ženy.
Na Říjnové třídě, jež leží asi 150 metrů od školy, se ještě tři hodiny po útoku stále střílelo. Lidé však stáli v zástupech těsně vedle sebe. Na okraji chodníku ležely mrtvoly přikryté bílým prostěradlem - muži i ženy. Jeden z přihlížejících v bezvládném těle poznal své dítě a začal hořce plakat. Vojáci pak přinesli plastové vaky na mrtvoly. "Opatrně," zavelel tichým hlasem důstojník. "Zabalte je opatrně".
Mezi příbuznými vládla solidarita
Beslanští ale projevovali úžasnou solidaritu - navzájem si nosili jídlo a pití, utěšovali se a od zahraničních novinářů se snažili zjistit nejnovější informace. Není divu, oficiální ruské zdroje se zachovaly přesně stejně, jako při každém teroristickém útoku a zadržování rukojmí - informace přicházely s velkým zpožděním a čísla zraněných a mrtvých byla značně optimistická.
Možná, že je to i dobře - více než stovka rukojmí, převážně dětí, totiž z budovy již nikdy nevyjde. Zůstali ležet na podlaze tělocvičny pod zříceným stropem a stali se nevinnými obětmi nesmyslného teroru pravděpodobně ingušského komanda.
Dva dny plné bolesti a strachu byly příliš i na jinak ostřílené chlapíky z Beslanu. Nelze se potom divit, že se pocit bezmoci obrátil v hněv lynčování. Policista vláčel za rameno jakéhosi mladíka, na nějž se poblíž kulturního domu vrhl celý rozzuřený dav. "Já k nim nepatřím, nechejte mě," křičel mladík, aby si zachránil život. Strážník musel nakonec vypálit pár varovných výstřelů, aby dav zahnal.
Žena stojící u chodníku však má pro postup bezpečnostních složek pochopení: "Jaký voják by se vydržel dívat na to, jak střílí do dětí?" A jiná žena stojící vedle ní nechápavě dodává: "Proč jen zajali děti? Proč?"
