Vysoce postavený přeběhlík prozradil, jak KLDR obchází sankce a získává devizy

Samozřejmě ho nebylo možné vyfotografovat a Novinky byly požádány, aby se nezveřejňovalo nic, co by mohlo jakkoli pomoci odhalit jeho identitu. Bezpečnostní opatření jsou pochopitelná, když byl loni na letišti v Kuala Lumpuru zavražděn severokorejskými agenty bratr současného vůdce Kim Čong-una. Nijak proto nezmínil, kdy uprchl a za jakých okolností.

I když většinou mluvil o způsobu obcházení sankcí na konci devadesátých let a na začátku nového tisíciletí za vlády předchozího diktátora Kim Čong-ila, základní postupy se podle něj příliš nemění. Do nezákonných obchodů jsou zapojeni stejní lidé a firmy. Sankce podle něj nemají až takový dopad na financování vývoje zbraní hromadného ničení.

„Když se někdo ocitne na sankčním seznamu, změní jméno a dál pokračuje, dál je aktivní. I společnosti na seznamu OSN změní jména. Jedna změnila jméno sedmnáctkrát. Dělají obchody v jihovýchodní Asii, hlavně však v Číně. Ta podporuje diktátora a severokorejskou elitu,“ řekl přeběhlík.

Při prosazení sankcí zmínil klíčovou roli Pekingu: „Na Číně závisí, jak se postaví k plnění rezolucí. Podle mých zkušeností ale Čína obchod nezastaví. Čínské úřady a komunistická strana používají výmluvu, že jde o pašování a tomu nelze na tak dlouhé hranici zabránit.“

Severní Korea však neobchoduje jen přes Čínu. „Když platíte hotově, je i na Západě hodně lidí, kteří pořád tento obchod podporují. Západní zprostředkovatelské firmě jsme platili navíc provizi deset procent z ceny, kterou měla evropská firma,“ popsal podmínky obchodů uskutečněných na přelomu tisíciletí.

Prozradil také, o jaké šlo obchody: „V polovině devadesátých let Kim Čong-il rozhodl, že můžeme exportovat uran. Kontaktoval jsem kvůli tomu několik společností, protože Severní Korea má hodně uranových dolů.“ Tyto obchody dojednával na severu Evropy.

Jednalo se zřejmě nejen o rudu, ale i o obohacený uran: „Severní Korea má centrifugy na obohacování uranu. Už tehdy byla hotova většina infrastruktury centrifug.“ Z jeho slov plyne, že KLDR měla centrifugy dříve, než se dosud uvádělo. První zmínky o podzemních centrifugách jsou až z poloviny první dekády nového tisíciletí.

V souvislosti s obchody s jaderným materiálem zmínil Pákistán, odkud zřejmě přišla část jaderné technologie. Což potvrzuje i fakt, že otec pákistánského jaderného programu Abdul Kádir Chán byl odsouzen za to, že prodával jadernou technologii dalším zemím včetně Severní Koreje.

Nevyvážel se ale jen uran. „Severní Korea dostávala hodně peněz z Blízkého východu, zejména od Íránu, když prodala rakety. Nyní hlavně exportuje technologii,“ uvedl přeběhlík. Íránské rakety Šabáb jsou odvozené od severokorejských verzí sovětských raket Scud. KLDR tedy prodává, co sama vyvinula a co se obtížně získává i to, co se snadno transportuje – plány.

„Rakety KLDR vyrábí sama – s výjimkou motorů. Ještě před dvěma či třemi lety je Severní Korea dovážela z Ruska a taky nějaké z Ukrajiny,“ uvedl přeběhlík a dodal, že i v této oblasti ale došlo k posunu díky přílivu mozků. „Hodně ruských raketových a jaderných expertů žije v Koreji, mají tam vlastní byty, ale to není žádné tajemství, měsíčně dostávají 5000 dolarů. Asistují Severokorejcům ve vojenském průmyslu. Jsou to vědci v důchodu, technici z Ruska a Ukrajiny,“ řekl.

Jižní Korea odhaduje náklady na severokorejský jaderný a raketový program na jednu až tři miliardy dolarů, což je méně, než kolik stojí mnohé americké zbraně. Jedna jaderná ponorka třídy Virginia přijde na 2,5 miliardy dolarů.

Sankce podle severokorejského přeběhlíka nemají valný efekt. „Rýže, kukuřice a benzín stojí stejně jako před rokem. Dopad sankcí uvidíme až letos, Kim Čong-un nemůže kvůli sankcím prosadit některé své plány, ale na druhou stranu střední třída není podle mého mínění postižena. Sankce nedopadají na severokorejskou ekonomiku jako celek, ale zejména na venkovany, na chudé. Nestačí k zastavení jaderných a raketových ambicí. Armáda a zejména jaderná sekce nejsou postiženy.“

Vysvětlil, že klíčové vojenské programy jsou placeny ze zvláštního fondu, nazývaného revoluční: „Ten existuje od sedmdesátých let, když (zakladatel KLDR) Kim Ir-sen začal přijímat dary. Aby oprávnil tyto příjmy, řekl, že přicházejí do revolučního fondu a mnoho obchodních organizací, ale i ministerstvo zahraničí a všichni diplomaté po celém světě jsou zavázání přispívat do tohoto fondu. Bylo v něm více než deset miliard dolarů. Kim Čong-il rád akumuloval velké částky, ale sám moc nespotřebovával. Původně měly jít peníze jinam, ale pak Kim Čong-il řekl, že nemůžeme moc využívat tento revoluční fond a řídili jsme se přijatými doporučeními, že peníze z něj mají jít do speciálních oblastí.“ Tím měl na mysli vývoj zbraní. Občas se také používal k nákupům věcí pro vládnoucí garnituru.

Zdroj také popsal, jaké částky přicházely do revolučního fondu: „V roce 1998 jsem šel přímo na místo, kde se dávaly dary fondu, bylo to ve zvláštní oblasti střežené speciální jednotkou 970. Je tam podzemní systém a tam se nosí všechny tyto peníze v kufrech. Přišel diktátor a pozdravil zástupce všech ministerstev. Jeden sekretář dal v roce 1998 dvě stě miliónů dolarů. Dostal za to řád Národního hrdiny a získal vysokou pozici ve straně práce, kde nastoupil do zvláštního dohlížitelského oddělení služby. Pořád působí v Africe, pořád mění jména ve svém pasu.“

Vzhledem k těmto sumám považuje za bezvýznamné, když se omezuje možnost Severokorejců pracovat v zahraničí: „Ty malé peníze, které mají korejští pracující, nejdou diktátorovi, ty nejdou do revolučního fondu. Dary musejí být nad deset miliónů dolarů. Srovnejte to s penězi, které mají severokorejští pracovníci v Polsku nebo v Rusku.“

Všechna jeho vyjádření je třeba brát s rezervou, ale podobný materiál přinesla v lednu i australská televize ABC, která hovořila s bývalým zaměstnancem kanceláře 39, která má na starosti shánění deviz.