Ve Středoafrické republice lidem utínají uši, nosy, ruce i hlavy. Násilí nejde zastavit

V zemi přitom působí 1600 vojáků z Francie a 5500 z dalších afrických zemí.

Vojáci z mírové mise Africké unie v hlavním městě Středoafrické republiky Bangui objevili hromadný hrob. Nachází se ve vojenském táboře, který je dosud obsazen bojovníky z muslimského hnutí Séléka, které loni vynesla do čela země pučistického prezidenta Michaela Djotodiu. Očitý svědek agentury Reuters uvedl, že viděl čtyři mělké jámy s nejméně tuctem těl ve čtvrti 200 Villas v centrální části středoafrické metropole. Šéf místního Červeného kříže Antoine Mboa Bogo nález hrobu potvrdil, počet mrtvých ale jeho spolupracovníci ještě nezjistili. Speciálně vybavený tým bude na místo vyslán ve čtvrtek.

Vysoký komisař OSN pro uprchlíky Antonio Guterres během návštěvy Středoafrické republiky varoval: „Ve Středoafrické republice jsme svědky humanitární katastrofy. Odehrávají se zde etnicko-náboženské čistky.”

Lékaři bez hranic uvádějí, že míra násilí je extrémně vysoká a běžně jsou vidět děti s amputovanými končetinami nebo lidé zranění mačetou při pokusu o stětí.

„Naše týmy jen stěží dokážou čelit takové míře nespoutaného násilí. Každý den se setkávají s neuvěřitelnými zraněními. Nemluvím o dvou třech případech denně. Někdy je jich i deset,“ řekl vedoucí programů Lékařů bez hranic André Munger a dodal, že zemi ovládlo sektářské násilí: „Není neobvyklé, že jsou lidé přinuceni vystoupit z taxíku nebo zastaveni na ulici, identifikováni jako křesťané nebo muslimové a poté vystaveni útoku či lynčování.“

Týmy lékařů bez hranic v uprchlickém táboře u letiště v Bangui, kde je naměstnáno na 100 000 lidí, denně ošetří stovku pacientů se zraněními způsobenými střelnými zbraněmi nebo mačetami.

Koordinátorka pomoci Lindis Hurumová popsala hrůznou situaci: „Každý den jsme byli svědky strašlivých následků násilí. Přicházeli za námi lidé bez nosů, uší, bradavek. Chyběly jim nejrůznější části těla. Jeden muž si dokonce musel přidržovat hlavu, aby mu nepadala, protože byl seknutý sekyrou na obou stranách krku. Bylo to strašné. Zdálo se, že útočníkům nestačí jen zabíjet se navzájem, chtěli to činit co nejkrutějším způsobem. Používali podomácku vyrobené zbraně: palice okované hřeby, sekery, různé nože. Jednou jsem dokonce viděla skupinu lidí, jak se předvádějí v táboře s useknutou rukou jako trofejí.“

Hurumová upozorňuje, že se situace v Bangui nezlepšuje. „V prosinci byly jasněji dané frontové linie, těžké boje a střelba probíhaly hlavně mezi skupinami anti-Balaka a Séléka. Intenzita bojů během několika týdnů opadla,“ uvedla a dodala, že je ale vystřídaly vzájemné útoky menších skupinek po celém městě.

Boje se podle zprávy Lékařů bez hranic už neomezují jen na hlavní město. Zvláště ohrožují severovýchod země.

„Od té doby, co je hnutí Séléka na ústupu, opouštějí mnozí z nich zemi. A na útěku dál napadají a terorizují křesťanskou populaci. Jenže teď je tady ještě (křesťanská) anti-Balaka, momentálně početnější, a ti zase útočí na muslimy. Vidíme úplně opuštěné vesnice, některé dokonce vypálené,“ dodal Munger k situaci muslimů.

Útoky se nevyhnuly ani táboru v Bangui. „Tábor několikrát zasáhly zbloudilé kulky i přímá střelba. Několik lidí bylo zabito, mezi nimi dokonce děti. Občas jsme si museli lehnout na zem, abychom se před střelbou chránili. Na kliniku se také pokoušeli dostat ozbrojenci – hledali muslimy, kteří se vevnitř skrývali. Několikrát jsme museli omezit velikost našeho týmu a zaměřit se pouze na život zachraňující péči. Byla to pro nás velmi obtížná rozhodnutí, protože jsme věděli, kolik lidí na naší pomoci závisí,“ řekla Hurumová.

Dodala, že oblast u letiště se ani nehodí pro uprchlický tábor: „Sto tisíc lidí žije jen 100 metrů od ranveje. Hledají úkryt, kde se dá, například pod křídly vyřazených letadel. Je to nepochopitelné. V prvních týdnech jsem měla pocit, jako bychom se snažili doběhnout zrychlující se vlak – situace se den ode dne zhoršovala. V táboře nic nefungovalo: nebylo dost vody, chyběly latríny, neexistovala žádná organizace tábora. Lékaři bez hranic byli v tu dobu jediným humanitárním aktérem na místě.”

Zemi také hrozí hladomor, protože rolníci nemají osivo a bojí se vrátit na svá pole. Pastevci odehnali stáda do bezpečnějších oblastí. Váznou i dodávky zahraniční pomoci, v Kamerunu stojí na hranicích stovky aut, ale řidiči se bojí vjet do Středoafrické republiky.

Mluvčí Světového potravinového programu Alexis Masciarelli BBC potvrdil, že silnice jsou příliš nebezpečné pro vyslání transportu bez vojenského doprovodu. Kvůli tomu OSN míní začít dopravovat potraviny nákladněji vzduchem. Podle něj by 82 tun rýže mělo dorazit ve středu a 1800 tun obilnin příští měsíc. To ale stačí pro 150 000 lidí, ale ne pro 1,25 miliónu, kteří pomoc potřebují.