Válkou rozvrácený Jižní Súdán se bez pomoci neobejde, působí tam i Češi

Navzdory dohodě o příměří z loňského srpna konflikt ještě neutichl. Podle různých zdrojů si vyžádal 50 až 300 tisíc obětí.

Země je dlouhými konflikty zničena. Infrastruktura je rozvrácená. Chudí obyvatelé jsou závislí na humanitární pomoci - od potravinové po lékařskou. Pokud se ovšem v nějaké části země podaří vybudovat zdravotnické zařízení, je jen otázkou času, kdy jej některá z milicí vyrabuje nebo rovnou vypálí.

„V Jižním Súdánu se nám stalo mnohokrát, že vojáci nebo rebelové, my ani nevíme kdo, vyrabovali nemocnici a všechno zničili. Když boje skončily a my se za měsíc vrátili, viděli jsme, že je nemocnice zcela zničená a musíme začínat zase od nuly,“ řekla Reena Sattarová z mezinárodní organizace Lékaři Bez hranic (MSF), která se v zemi starala o účetnictví a najímání místních pracovníků v letech 2012 a 2013, kdy se konflikt rozhořel.

„Je to velmi frustrující,“ přiznala, ale hned dodala: „Především je to smutné pro pacienty. Nejde ani tak o frustraci - když se zničí nemocnice, nějakou dobu to trvá, než se obnoví, a do té doby lidé nemají žádný přístup ke zdravotní péči. To je nejhorší. A když se v oblasti bojuje, mohou tam být zranění, kteří potřebují okamžitě ošetřit, a my pracujeme jen s tím zdravotnickým materiálem, jenž nám zbyl a brzy tam už žádný není.“

„Když zjistíme, že poblíž nemocnice propukly boje, tak rozhodneme o evakuaci a všichni odejdeme. Samozřejmě evakuujeme i všechny nemocné,“ vysvětlila Sattarová. Budovu ale nijak ochránit nemohou. „Jediné, co můžeme udělat, je zamknout dveře.“

Že bývají kliniky terči útoků, poznala i Jitka Kosíková, která v týmu Lékařů bez hranic působila loni v Jižním Súdánu jako dětská sestra: „V oblasti, kde jsem byla, jsme měli nemocnici ve městě Pibor. Měla jsem na starosti dvě kliniky ve stejně velkých městech, které byly vzdálené zhruba třicet kilometrů. Na jednom místě jsme začínali znovu, protože klinika byla vyrabovaná, srovnaná se zemí.“

Kosíková přitom poznala, jak obyvatelé pomoc potřebují, a práce Lékařů bez hranic si váží: „Když jsem tam přijela prvně, lidi nás vítali. Tým, který tam byl přede mnou, tam párkrát zajel na tři čtyři dny, a pak se vrátil. Poskytoval zdravotní péči, ale nebylo po celou tu dobu. Když zjistili, že tam zůstáváme, byli nadšeni. Byla jsem tam šest měsíců a za tu dobu jsme byli schopni zajistit, že bylo zdravotní středisko otevřené pět dní v týdnu. Dneska je bohužel už zase zavřené. V místě, kde jsme měli základnu a velkou lékárnu, proběhly zase boje, naše nemocnice byla napadená, vyrabovaná a personál se musel evakuovat. Právě tato nemocnice zásobovala obě kliniky a ty v tu chvíli ztratily zázemí.“

Vybudovat a provozovat středisko nebo nemocnici v Jižním Súdánu přitom patří i bez bojů k jedněm z nejobtížnějších úkolů, přiznává Kosíková, která působila i v dalších oblastech a mohla srovnávat: „Bangladéš byl zásobován velmi dobře, byli jsme v hlavním městě, a život byl, když bych opomenula prostředí, ve kterém jsme působili, jako tady. V Afghánistánu jsme neměli velký nedostatek čehokoli, ale v Súdánu to byly polní podmínky. Bylo to těžké, protože je to daleko, špatně se tam dopravoval materiál. Něco tam dovézt je náročné, v tom je Jižní Súdán hodně specifický, protože zásobovat po zemi se tam dá jen tři měsíce v roce, kdy končí období dešťů a čeká se, až půda vyschne a silnice budou průjezdné. Začátkem května už začíná pršet a některá místa jsou zase neprůjezdná. Přistávací dráhy jsou na tom skoro stejně; když prší, má tam letadlo potíže přistát.“

Na místní zdroje se tam spoléhat nedá, dodala sestra: „V této oblasti se nevyrábí nic. Obývá ji kmen pastevců, pasou krávy a putují s nimi za vodou, něco si sami vypěstují, ale většina potravin se dováží.“

Problémem byla i voda: „Na jedné klinice byla podzemní voda, byly tam vrty, ale na druhé klinice podzemní voda nebyla, brala se jenom z řeky. I my jsme brali vodu z řeky a museli jsme ji upravovat, abychom ji mohli použít.“

Zásobování vodou se však postupně zkomplikovalo, řekla Kosíková: „Na konci sucha tam bylo vody opravdu málo. Měli jsme šest žen, které chodily pro vodu a šly pro ni pětkrát, šestkrát denně. Každá z nich nesla 20 litrů. Museli jsme nechat usadit kal, ale použít jsme mohli jenom osmdesát litrů vody, takže dvě ženy nesly jenom bahno.“

Potíží však bylo v Jižním Súdánu více. „Špatně se sháněli místní zaměstnanci, kteří by pracovali na klinice,“ pravila Kosíkova a dodala: „Máme místní spolupracovníky, které učíme, a oni pak vykonávají různé činnosti. Většina vzdělaných lidí utekla a zůstala v hlavním městě nebo v Ugandě. Byl problém najít někoho, kdo uměl číst a psát.“

Stejné zkušenosti měla i koordinátorka Reena Sattarová: „V Jižním Súdánu to bylo docela obtížné, protože je to země, kde mnoho let probíhala občanská válka. Lidé utíkali před násilím a neměli čas posílat děti do školy nebo do ní sami chodit, neměli přístup ke vzdělání, takže bylo těžké najít lidi se schopnostmi, které potřebujeme. Někde třeba neumějí s počítačem, ale my potřebujeme odesílat zprávy na centrálu, potřebujeme lidi, kteří umějí s wordem a excellem.“

Najít místní spolupracovníky je však podle Sattarové klíčové: „Na jednoho (zahraničního) pracovníka v terénu připadá asi deset místních, jsou to lidé, kteří mluví místním jazykem, znají místní kulturu, což hodně pomáhá se všemi aspekty práce, ať už je to zdravotnická osvěta nebo jednání s místními úřady, kde potřebujeme znalosti z místa.“

Nakonec ale tým Kosíkové uspěl: „Vyškolili jsme mladé kluky, kteří chodili do vzdálenějších míst, do komunit, kde léčili děti na malárii, zjišťovali, jestli nejsou podvyživené, nemají průjem a zvracení. Když na tom byly hůř, tak je posílali do našeho zdravotního střediska.“

Obě ženy působící v Jižním Súdánu za sebou měly zkušenosti z jiných misí. Kosíková začínala v roce 2011 na jihu Afghánistánu v provincii Hílmand, kde poznala úskalí své práce: „V Laškar Gahu jsme měli velkou nemocnici, kde byla všechna oddělení, urgentní příjem. Na co jsem nebyla připravena, byla úmrtnost na dětském oddělení, které jsem měla na starosti. Když jsme ráno seděli na hlášení a rekapitulovali, co se za posledních 24 hodin stalo, kolik lidí jsme přijali, propustili, a kolik jich zemřelo, tak jsem byla ráda, když tam byla jednička. Bylo to takové divné, že se člověk raduje, že umřelo jenom jedno dítě, ale i to byl výkon, protože někdy to byly tři, pět...“

Malí pacienti se do nemocnice často dostávali velmi pozdě, vysvětlila důvod vysoké úmrtnosti: „Buď to bylo z bezpečnostních důvodů, protože v noci se tam cestovat nemohlo, silnice byly uzavřené, nebo to měli daleko, popřípadě neměl kdo ženy do nemocnice dovézt, protože samy se tam vydat nemohly.“

Reena Sattarová zase byla v době epidemie eboly v Sierra Leone. I když tam nepracovala jako zdravotnice, poznala dopady nemoci: „Naše kanceláře byly hned vedle centra, kde se poskytovala péče lidem s ebolou, takže jsme byli v oblasti nejvyššího rizika a já mohla vše vidět. Když propustili přeživšího, konala se krátká slavnost, kde se zpívalo a tančilo, byl to úžasný okamžik, viděl jste, že jste se podílel na záchraně života.“

Sama řekla, že nejhorší okamžiky, kdy epidemie vrcholila, už nezažila: „Byla jsem tam v době, kdy epidemie pomalu slábla, myslím, že to bylo těžší pro lidi, kteří tam dorazili během roku 2014, zatímco já jsem přijela až v lednu 2015. Očekávala jsme, že uvidím mrtvá těla na ulicích, ale to už se nedělo, epidemie byla pod kontrolou, lidé, které jsme viděli na ulicích, vedli víceméně normální životy.“

Přesto to byla velmi náročná mise: „Psychicky to bylo velmi obtížné, byla tam mnohem větší úmrtnost, než na jiných projektech, kde poskytujete základní zdravotní péči nebo léčíte malárii či průjmové onemocnění. Na ebolu není lék, byli jsme rádi, že můžeme dostat lidi do střediska, poskytnout jim tekutiny a jídlo, aby mohli zkusit bojovat s nemocí, ale je velmi frustrující, když vše, co můžete udělat, je, že jim dáte léky proti bolesti, ale nic, co by nemoc léčilo.“

V zemi postižené ebolou se také musela dodržovat tvrdá nařízení: „Dodržovali jsme, že nesmí docházet k dotyku. Po celé dva měsíce, co jsem tam byla, jsem se nesměla nikoho dotknout. Pokaždé při příchodu a odchodu jsme si dezinfikovaly boty, ruce jsme si myly třicetkrát denně, při každém příchodu do kanceláře nám měřili teplotu.“

Přiznala, jak snadno se člověk dopustí chyby: „Možná jednou nebo dvakrát jsem si zapomněla umýt ruce a protřela jsem si oči. Uvědomila jsem si - jasně, musím být opatrnější.“

Ale počítalo se s tím: „Zatímco na běžných naléhavých misích trávíme obvykle tři měsíce, u eboly bylo maximum dva měsíce, protože únava se kumuluje. Taky se může objevit přílišná sebedůvěra, myslíte si, že víte, co děláte a pak se opět dopouštíte chyb.