„Válka bude, to je jasné, nebojím se jich,“ říká 73letá bojovnice z neklidné arménské hranice

(Od zvláštní zpravodajky Novinek)

Azeři by ovládnutím Sjuniku (ázerbájdžánsky Zangezur) získali strategický prostor od Kaspického moře až k Černému moři.

Anahit je výjimečná dáma. V její tváři jsou vepsány všechny války, všechen žal, ale také odhodlání a urputnost zůstat na půdě svých předků. Hluboké vrásky lemují bystré oči, které živě sledují vše, co se kolem děje. „Támhle – vidíte je?“ navyklým pohybem vytáhne z police dalekohled. „Podívejte se na ně sama, já je takhle sleduju každý den,“ podává mi binokulár.

Ano, jsou tam. Z domku, který odsud může být vzdálený asi 50 metrů, zrovna vylézá jeden z ázerbájdžánských vojáků. Ti obsadili vesnici před třemi lety, po prohrané válce o Náhorní Karabach. Trvala 44 dní a Arméni v ní ztratili většinu území, která získali ve válce předchozí, v devadesátých letech. Ázerbájdžán triumfoval. Teď je možné, že se chystá uzmout další kus arménského území. V pohraničí, v regionu Sjunik, si to alespoň myslí téměř všichni, kteří tu ještě zůstali.

„Válka bude, to je jasné,“ nehne brvou třiasedmdesátiletá Anahit Alekjan. „Já tady ale zůstanu, ani se odsud nehnu, nikdo mě odsud nevyžene. Nebojím se jich,“ pohrdlivě pohodí bradou směrem k ázerbájdžánským vojákům. Zabrali polovinu vesnice a vyhnali odsud místní obyvatele.

Anahit se musela odstěhovat do jiného prázdného domu za provizorní demarkační linií procházející vesnicí. Z okna svého nového domu vidí ten původní, v němž prožila skoro čtyři desetiletí. Teď ho zabrali Azeři. Anahit je strašně tvrdá. „Budu bojovat, i kdybych měla jen holé ruce. Nedopustím, aby umírali další mladí kluci – vojáci. To radši zemřu já,“ najednou se i jí, tvrdé válečnici, zlomí hlas a oči se zalijí slzami.

Anahit ví, co to je bojovat a umírat. Bojovala v první karabašské válce v devadesátých letech. Se zbraní v ruce, umí to s kalašnikovem i granátometem. Podle svých slov zabila dva nepřátele. Byla za války zraněna, utrpěla i otřes mozku. Je zvyklá na nelítostné podmínky války, ale i drsného života ve vysokých a těžce přístupných pohraničních horách.

Žije v domě, který má jednu místnost a ložnici, kolem se rozprostírá zahrádka. Ta Anahit živí. Vypěstuje si brambory, mrkev, cibuli, dýni. Co potřebuje, to jí nakoupí dcera ve městě. Ale Anahit stejně skoro nic nepotřebuje.

Zahrádka sousedí s ruským postem. Za bramborovým políčkem vlaje červenomodrobílá zástava. „Už jsem je ale pár dní neviděla,“ hlásí Anahit informace o přítomnosti Rusů.

Rusové sehráli v případu Náhorního Karabachu ostudnou roli těch, kteří měli zabezpečovat důstojné podmínky pro zbylé arménské obyvatele Náhorního Karabachu po prohrané válce v listopadu 2020. Přemístilo se sem na 2000 příslušníků tzv. mírových sil. Ty měly být garantem toho, že nedojde k další válce. Místo toho začali Rusové skákat tak, jak Azeři s Turky v zádech pískali.

Nezabránili uzavření Lačinského koridoru, jediné silnici horami, která vedla do okleštěného Náhorního Karabachu. Devět měsíců nechali Rusové Azery blokovat dodávky potravin, léků, pohonných hmot, všeho životně důležitého. Arméni trpěli. Potraviny došly za pár měsíců. Nebylo teplo, protože plyn a elektřinu Azeři pouštěli jen sporadicky.

Arméni hladověli před očima celého světa, který nehnul brvou. Rusové, Azeři a Turci mohli konat, co chtěli. Devítiměsíční blokáda vyvrcholila jednodenní válkou v září letošního roku.

Zbytky karabašské armády nebyly schopné vzdorovat. Navíc Azeři začali ostřelovat města i vesnice plné civilního obyvatelstva. „Nebylo tehdy ani sekundy, kdy by nebyly slyšet rány. Zaútočili nečekaně, naše děti tou dobou seděly ve škole, když jim střely začaly padat na hlavu,“ vzpomíná s hořkostí v hlase bývalý ministr karabašské vlády Artur Harutjunjan.

V době útoku už byli Rusové většinou v bezpečí. Pro ochranu civilistů neudělali zhola nic. Arméni se dali do pohybu a prakticky okamžitě se celý Karabach vylidnil. Nezbylo jim nic jiného než odejít.

Asi pět tisíc karabašských uprchlíků zamířilo sem, do Sjuniku, do pohraničí. Do dědin, na které zapomněl svět, kde se čas zastavil před sto lety. Nezapomněli na ně ale Azeři, kteří mají posádky buď přímo v těchto vesnicích, nebo v okolí. Noví karabašští přistěhovalci mají strach.

Přežili už nejméně dvě války, ti starší tři. Teď se na hranicích dívají na po zuby ozbrojené Azery a bojí se, že zažijí další válku. Ázerbájdžánská armáda je mnohem silněji a lépe vyzbrojena než arménská, navíc Azery podporuje Turecko. Výzbroj také nakupují od Izraelců, kteří v podstatě pomohli Azery na převzetí Náhorního Karabachu vyzbrojit.

„Když se rozhodnou nás přepadnout, bude to rychlé,“ říká Anahit, která má přesný přehled, kolik je kde po okolí rozmístěno vojáků, co mají k dispozici za techniku. „Přestože vím, že je to prohrané, neustoupím ani o píď,“ dodává. V Šurnuchu, bohem zapomenuté vesnici, žije od konce osmdesátých let, je starousedlice.

Na rozdíl od Ofélie Ohanžanjanové, kterou do pohraničí vyhnaly události z letošního září. Ofélie nejprve žila v Šuši. Když ale město dobyli 8. listopadu 2020 Azeři, celá rodina se přestěhovala do Stěpanakertu, správního centra Náhorního Karabachu. Odtud ji vyhnala poslední válka.

Několik dní se trmácela s dcerami a jejich dětmi na korbě náklaďáků přes Lačinský koridor do Arménie. Nemají peníze, tak skončili na hranici, ve vesnici Tegh. Azeři jsou všude kolem, což paní Ofélii děsí. Necítí se tu bezpečně. Nevěří už nikomu – ani vládě, natož Azerům.

„V téhle poslední válce se děly strašné věci. Znám rodinu, jimž Azeři unesli dvě děti, malé kluky – osm a deset let. Uřezali jim hlavy a jejich mrtvoly nechali ležet venku. Uřezané hlavy jim položili k nohám. To se stalo teď, v 21. století! Jak je tohle možné? Ty děti jsou pochované v Jerevanu, proč o tom nikdo nemluví?“ ptá se Ofélie.

Líčí, jak Azeři unesli mladou ženu, jejich příbuznou. Postřelili ji. Když upadla do bezvědomí, přivezli ji zpátky, ať se o ni někdo postará. „Je stále v komatu v nemocnici…“ začíná plakat Ofélie.

Bývala učitelkou v Šuši, její dcera je také pedagožka. Za války se ale přidala k armádě. „Naši příbuzní z Moskvy nám volali, že prý co blázníme, že jsme se usadili v Sjuniku, když ho chtějí Azeři zabrat. Jenže co máme dělat? My nemáme na dům nebo byt v Jerevanu. Bojíme se, ale co nám zbývá?“ počítá vyhlídky na další život Ofélie.

Ačkoliv všichni uprchlíci oceňují jednorázové podpory, které jim byla schopna arménská vláda zajistit, ty skončí na konci roku. Co dál? Lidé byli vyhnáni jen s pár taškami, pokud vůbec nějaké stihli vzít.

Podle mnohých uprchlíků je na vině vláda, která je prodala, a Rusové, kteří proti tomu nic nepodnikli. V otázce Rusů je však populace karabašských uprchlíků rozpolcena – část jich stále nevidí ruskou vinu a má pocit, že se k nim Rusové chovali dobře. V Karabachu fungovala velmi dobře ruská propaganda. Rusové nikomu neubližovali, chovali se slušně, drželi se stranou tamních lidí.

„Rusové se k nám chovali dobře,“ souhlasí paní Ofélie, i když přiznává, že mohli udělat víc. „Než jsme odešli, Azeři řekli, že tu klidně můžeme zůstat. Musíme ale políbit jejich vlajku a přijmout islám. To je pro nás samozřejmě nepřijatelné,“ pláče Ofélie při vzpomínce na domovský Náhorní Karabach.

Arméni jsou starý křesťanský národ, v současnosti téměř obklopený muslimy. Jsou to vlastně Židé Kavkazu, lidé, kteří si udržují svou víru navzdory okolnímu nepřátelskému muslimskému světu. Paradoxem je, že konec arménského Karabachu zapříčinily právě zbraně židovského státu dodané Azerům.

V Šurnuchu, kde chudé domky vesničanů kontrastují s magicky krásnou scenérii hor, dnes žije už jen 120 lidí. Ostatní se již dávno vystěhovali, hlavně kvůli nebezpečí, které číhá na arménsko-ázerbájdžánské hranici. Nikdy nevíte, kdy se tu začne střílet.

„Lidé vědí, že 500 metrů za vesnicí začíná nebezpečné pásmo. Ani zvířata tam nepouštějí. Bojí se,“ ukazuje mi od hřbitova azerský post Emil, zástupce starosty z Chnacachu, další pohraniční vesnice.

V září tu Azeři zajali dva mladé chlapce, kteří pásli stádo ovcí. Ovce si vojáci zabavili, kluky naštěstí vrátili. Pohraniční vesnice v Sjuniku se stávají jakousi novou šedou zónou. Lidé se sem bojí, místní se stěhují pryč, jakmile mají nějakou šanci. Ale prodat tu dům je téměř nemožné, nikdo ho nechce. Vesnice chátrají, vytrácí se z nich život.

Arménská vláda má v plánu přijít v budoucnu s podporou pro uprchlíky z Náhorního Karabachu. Chce je přesídlit do pohraničí, kde vykoupí a zrenovuje prázdné domy.

„Musíme se za každou cenu snažit udržet život v pohraničí. Když budou naše vesnice prázdné, Azeři je lehce obsadí. I pro naše vojáky je to důležité – aby věděli, že mají koho bránit. Co je za azerskými posty? Nic, jen prázdná země. Za našimi musí být lidé,“ vysvětluje poradce guvernéra provincie Sjunik Suren Keseldžan.

Bude to náročný úkol, cesty do vesnic jsou většinou ve strašlivém stavu, v zimě jsou některé vesnice prakticky nezásobovatelné. Anahit si topí přes zimu v kamnech a jí jen to, co si vypěstuje. Cestu přes hory zkrátka nejde sjet ani vyjet, jen opravdu dobrým autem – a ty vesničané nemají. Do Šurnuchu se dřív z Gorisu, jednoho z center oblasti, dalo dostat za 45 minut.

Jezdila tu i maršrutka. Dnes to dá zabrat i solidnímu autu, aby se prokousalo přes hory několikahodinovou a ne úplně bezpečnou cestou. Pohraniční silnice je právě v současné době předmětem sporu, stále ještě nebyla uzavřena dohoda mezi Ázerbájdžánem a Arménií, kudy hranice povede. Na silnici stojí ázerbájdžánští vojáci a blokují Arménům průjezd. Těm pak zbývá jen vedlejší špatná cesta. Ačkoliv se Arméni dali do oprav silnic, zatím se to podařilo jen v některých oblastech. Do Šurnuchu se stará, dnes jediná cesta, zatím opravuje.

Hrozí, že z investice arménské vlády nebudou Arméni těžit dlouho. Anahit ze Šurnuchu má jasno: „Když začne válka, potrvá to Azerům tak dvě minuty. Nikdy by nebyli tak silní, nebýt Turků. Měli jsme mít mnohem silnější vládu. Pašinjan (arménský premiér – pozn. aut.) způsobil, že se nás nebojí. Prodal Karabach, prakticky se o něj nebojovalo. Když byl dřív u vlády Robert Kočarjan, to bylo jiné, toho se Alijev bál,“ hřímá Anahit. Ačkoliv je to pohostinná dáma, jako všichni Arméni a zejména ti z hor nakonec dodává tvrdě:

„Pašinjanova vláda je vinna tím, že ztratila Karabach a že se všichni dívali na to, jak z něj Arméni odchází. Vy všichni jste tím vinni stejně s ním!“