Článek
Druhý den naší cesty je věnován oficialitám v hlavním městě. Je ráno, úžasně příjemné teplo. Sedím na terase svého hotelového pokoje a přede mnou se otevírá nekonečná prostora Atlantského oceánu. Moře neúnavně hučí a bílé čepičky vln stejně neomylně vznikají a zanikají v jakémsi perpetu mobile. Kolem hotelu jsou tenisové kurty a golfové hřiště, ale nikdo nehraje. V Senegalu je dominantní fotbal a turisté tu moc nejsou. Povzdechl jsem si, že už asi stárnu, protože dříve bych s sebou určitě vozil tenisovou raketu.
Včera jsem napsal, že jsou lidé čistě a pěkně oblečeni, což není povrchním a povzneseným hodnocením Evropana. Pár zemí rozvojového světa jsem už viděl, a proto si to mohu dovolit říci. Všichni jsou neuvěřitelně štíhlí, není tu jediný tlustý, ale ani tlustší člověk. I celé město je uspořádanější než města srovnatelná. Říkám to i s nezamlčením toho, že uprostřed města před naší kolonou aut přeběhne přes ulici stádo koz, které jejich majitel vede na trh. Na ulicích je spousta aut východoasijských (Japonsko, Korea), ale i francouzských, leckterá nejsou nejnovější. Zaujalo mne, že je v domech spousta zamřížovaných oken, a to nejen v přízemí.
Denní program začínáme položením věnce k památníku padlých, což je zároveň příležitost k setkání s generalitou senegalské armády. Padlí vojáci se počítají od roku 1960, od pádu kolonialismu. Jejich války jsou úplně jiné než ty naše. Jediná shoda je ve válce v Zálivu před 20 lety.
Pak následuje návštěva Senátu a Národního shromáždění. Je zajímavé, že jsou oba předsedové potenciálními kandidáty na prezidentský post. Roční kalendář je neúprosný i v Senegalu – právě dnes se zahajuje rozprava o státním rozpočtu, tak aspoň chvíli rozpravu posloucháme. Předseda Senátu mi říká o nezbytnosti potravinové soběstačnosti, snažím se mu vysvětlit, že jsme za komunismu také měli všeho málo – není třeba soběstačnost, stačí změnit systém.
Poté je hlavní setkání s prezidentem, kterým je 85letý Abdoulaye Wade, který však ve svém věku na žádný odchod z prezidentské funkce zatím nepomýšlí. V senegalské politice je už čtyři desetiletí, ale byl i děkanem právnické a ekonomické fakulty na dakarské univerzitě. V Africe a zejména v regionu západní Afriky má velkou autoritu. Jeho manželka je Francouzka, se kterou se seznámil za studií občanského práva v Paříži. Prostudoval si alespoň názvy mých knih, ví o mých názorech na Evropu a říká, že ho zaujal název mé (asi 20 let staré) knihy, která se jmenovala „Proč nejsem sociálním demokratem“. Označuje se za liberálního ekonoma se sociálním cítěním, což považuje za něco úplně jiného než sociáldemokratismus. Věnoval mi několik svých knih, jedna je – už ze závěru 60. let – o matematické ekonomii, kterou studoval v USA na MIT. Není žádný jiný prezident na světě, který by takovou knihu uměl napsat.
Odpoledne se koná podnikatelské fórum v Obchodní komoře, kde se diskutují česko-senegalské obchodní vztahy. Jsou dosud na velmi nízké úrovni. Náš vývoz do Senegalu dosáhl ve svém nejlepším roce 2009 pouhých necelých 19 miliónů dolarů. Už od roku 2007 dojednává česká firma Inekon výstavbu tramvajové (nebo trolejbusové) sítě v Dakaru, což by znamenalo radikální zvýšení našich ekonomických vztahů. Intenzivně tu o tom jednáme, ale musím říci, že to moc dobře nevypadá. Snad dopadnou lépe jiná jednání.
Večer se koná v prezidentském paláci slavnostní večeře s oficiálními projevy, ten můj je na www.klaus.cz.