Článek
V neděli ráno přelétáme z malajsijského státu Sarawak – přes rovník, takže jsme na jižní polokouli – do Indonésie. I zde jsem byl už v roce 1994 jako předseda vlády, tehdy ještě u známého, později násilně svrženého prezidenta Suharta. Vzpomínám si, jakou hrůzu tam tehdy vyvolal můj nápad jít se projít po Jakartě. Bylo mi to umožněno až po několika hodinách – následně jsem pochopil, že se musí počkat, až vyklidí kus města. Procházel jsem se proto prázdnými ulicemi.
U nás málokdo ví, že v Indonésii žije skoro 240 milionů lidí a že je to čtvrtá nejlidnatější země světa. Dlouho patřila pod Nizozemce, teprve na počátku minulého století vznikla první vážná snaha zbavit se koloniální nadvlády. Uskutečnit se to podařilo až po II. světové válce. Tzv. „řízená“ demokracie prezidentů Sukarna a Suharta trvala celé následující půlstoletí a skončila až v roce 1998. Od té doby je Indonésie považována za demokracii, už bez onoho původního adjektiva. Země se stabilizovala, rychle roste, ale její HDP na hlavu je pořád ještě pouze asi na třetinové nebo čtvrtinové úrovni Malajsie. Podle statistik 65% Indonésanů ještě nemá přístup k elektřině.
Sultánova garda
Letíme do města a provincie Yogyakarta, v jejímž čele jako guvernér stojí sultán Hamengku Buwono X., pokračovatel dynastie, která na tomto území získala moc už v roce 1755. V roce 2005 sultán dokonce navštívil Českou republiku. Do jeho paláce Kraton jsme pozváni na odpolední krátkou návštěvu. Palác sultána je jako z pohádky – sultánova garda se starými zbraněmi, mužský orchestr hrající na různé typy gongů, výstava palácových pokladů (hlavně mečů a dýk, sochy symbolů sultánovy moci – zaujalo mne, že je drak symbolem odpovědnosti.
Ve městě a okolí vidíme skutečnou Indonésii, pořád ještě malé domečky postavené ze všech možných materiálů. Všichni jezdí na motorkách, vejde se tam celá rodina, leckdy i dvě děti, často se takto vozí bedny i kusy nábytku. Jistou poezii to má. Rodiče mají na motorce povinně helmu, děti sedící mezi nimi nebo před nimi nikoli.
Hned po přistání jsme krátce navštívili největší hinduistický chrámový komplex v Indonésii Prambanan, který byl postaven již kolem roku 850. To není chyba, není to 1850. Ač je dnes v Indonésii hinduismus velmi málo zastoupen (jen 2 % lidí), tehdy to bylo jinak. Šest chrámů – největší z nich je chrám boha Šivy – jsou mimořádně krásnou historickou a kulturní památkou.
Největší hinduistický chrámový komplex v Indonésii Prambanan
Jaká to musela být mocná říše, když mohla něco takového vybudovat! Chrámy byly opakovaně rozbořeny zemětřeseními a sopečnou aktivitou, ale v minulém století znovu postaveny (z původních kusů kamene). Kdysi byly stavěny bez malty, dnes už to tak nikdo neumí.
Odpoledne jsme navštívili další světoznámé místo, největší buddhistický chrámový komplex na světě, Borobudur, který pochází také z 9. století. Byl opuštěn ve 14. století, kdy Javánci začali přecházet k islámu. I jeho velikost a krása jsou téměř neskutečné. Chodili jsme tam jako očarovaní, výstup na něj připomínal výstup na vrchol pyramidy (zažil jsem to v Mexiku). Neumím tu krásu popsat. Snad více řekne fotografie.
Borobudur, největší buddhistický chrámový komplex na světě
Chrám byl v roce 2010 poškozen výbuchem nedaleké sopky Merapi, který celý objekt pokryl dvou a půl centimetrovou vrstvou prachu. Dnes už je do značné míry všechno uklizeno, ale boj s přírodou každodenně pokračuje.
Před večerem přelétáme – nad touto zlobivou sopkou – do hlavního města Indonésie Jakarty (která má 11 milionů obyvatel), kde budeme mít v pondělí hlavní jednání.
