Článek
Víkend trávím na každoroční konferenci Centra pro nezávislá studia (Centre for Independent Studies), která se nazývá Consilium. Už jsem se jí jednou zúčastnil, v roce 2001, kdy se konala v překrásných Blue Mountains (nedaleko Sydney), letos se koná u neméně krásných pláží na „Slunečném pobřeží“ ve městečku Coolum (nedaleko Brisbane).
Who is Who v australské společnosti tu je přítomen. Dnešní lídr opozice, předseda Liberální strany, pravděpodobný budoucí předseda vlády, Tony Abbott, předcházející australský ministr zahraničí, současný australský ministr obchodu, bývalý Bushův náměstek ministra zahraničí a prezident Světové banky Paul Wolfowitz, nedávno velmi známý a pro někoho kontroverzní německý bankéř a autor Thilo Sarazzin, spousta špičkových akademiků, novinářů a byznysmenů (kteří to všechno sponzorují).
Témata jsou velmi různorodá – začalo to pracovní snídaní na téma náboženství a politika, následuje debata o Číně (může její 30 let trvající nesmírně rychlý ekonomický růst pokračovat?), jsem jedním z řečníků na panelu „Fiskální katastrofy dnešního světa“ (dalšími třemi řečníky jsou bývalý ministr financí v Argentině, dnešní člen vlády v Zimbabwe a australský univerzitní profesor) a po obědě následuje vzrušená debata o situaci v severní Africe a o tom, hodí-li se pro to, co se tam děje, název Arab Spring. Říkám, že ne.
Jsem i jediným závěrečným řečníkem konference, porovnávám své tři návštěvy v Austrálii (vždy po deseti letech) a co bylo v těch třech obdobích hlavním tématem společenské diskuse, kde jsem viděl největší problém. (Celý text je na www.klaus.cz.) Dívám-li se na konferenci jako celek, musím říci, že si něco tak kvalitního u nás doma nedovedu představit.
Nejvíc mne překvapila věta jednoho Australana (mimochodem, který u nás před lety chtěl u Kašperských hor těžit zlato), že ve srovnání s Austrálií je většina zemí v Evropě teenagery, neboť vznikly daleko později než jeho země. Vždy jsem to cítil opačně, ale něco na tom je. Oni tady žádné války, revoluce nebo dělení či slučování zemí neměli.
Účastnící konference bydlí v obrovském komplexu hotelu Hyatt, který se skládá z desítek malých domků, ale podstatné je, že je tento komplex současně golfovým hřištěm, kde se hraje i mistrovství Austrálie. Proto se tu všichni pohybujeme na golfových vozíčcích, i když jedu přednášet svůj projev. Je tu subtropické prostředí, palmy a další, u nás neexistující stromy, keře a květiny, ale žádné vedro tu není. Austrálii tu nevidíme, je to zcela umělé prostředí, i blízké město je výlučně rekreačním centrem. Nic jiného se tu nekoná.
Moře a pláže jsou úžasné. Voda není teplá, moc lidí se nekoupe, ale spousta lidí surfuje v černých neoprénech. Umět surfovat patří k samozřejmým povinnostem zdejšího člověka. Nedovedu si představit, jak to tady – plné lidí – vypadá v australském létě.
Někdo se mne ptal, jak se mi Austrálie líbí. Nevím, není to moje země. Jsem – přírodu milující – městský člověk (tomu by zde odpovídalo snad jen jediné místo – Melbourne), jsem člověk celý život sportující, ale nikoli milovník vodních sportů, preferuji sako a kravatu před tričkem a šortkami, jsem radši kulturní než multikulturní, jsem spíše konzervativní než liberální nebo sociálně-demokratický, atd. Ale jeden poznatek je zásadní – Austrálie je složitější, pragmatičtější a kulturnější než si myslíme (i když se mne jeden účastník Consilia zeptal, jestli leží Česká republika na pobřeží Černého moře).