Článek
Ta časová asymetrie je hrozná. V Praze se lidé vracejí z večeří, divadel, kin či koncertů, já tady vstávám do probouzejícího se rána a jedu dělat do rádia další rozhovor. V Austrálii všichni daleko dojíždějí do práce svými auty a mají puštěné rádio – proto jsou hlavní talk show teď ráno.
Tématem tohoto interview bylo globální oteplování. Má návštěva v Austrálii se stala jistým katalyzátorem místní debaty, která je tu daleko vzrušenější než u nás. U nás tuto debatu skoro nikdo nevede, katastrofickým zprávám nikdo moc nevěří, na to jsme příliš racionální a pragmatičtí. A navíc nás vyučil i ten komunismus, že se takovým věcem nemá věřit. Pozoruhodné bylo, že – velmi známý – rozhlasový a televizní moderátor Andrew Bolt znal českého Cimrmana a uváděl ho jako příklad české schopnosti sebeironie.
Sedím v 33. patře hotelu a dívám se na moderní mrakodrapové centrum města, na nejvyšší budovu jižní polokoule, na slavnou Rod Laver Arena, kterou známe, když se počátkem ledna díváme v televizi na tenisový Australian Open. Vidím i téměř evropské tramvaje, ale i kilometry se táhnoucí bloky malých domků, které nijak velkolepě ani bohatě nevypadají. V australské zimě jsou tu na ulici vedle sebe lidé v kožichu i v šortkách, se šálou, ale i v tričku bez rukávů. Nikdo v tom žádný rozpor nevidí.
V poledne mám na University of Melbourne přednášku v rámci série Alfred Deakin Lecture. Byl to jeden z klíčových předsedů vlády ve chvíli, kdy Austrálie přecházela od britské kolonie k samostatnému státu. Tato „lecture“ je jednou za rok a ta moje byla už čtyřicátá čtvrtá. Tématem celé série je svoboda, a proto chtěli slyšet, kde vidím v současnosti ve světě její největší ohrožení – vidím je v environmentalismu a v odnárodňování států a v přechodu ke globálnímu (a evropskému) vládnutí. Těchto dvou věcí se já bojím více než Al-Káidy. Jestli mi někdo z mých čtenářů nerozumí, pak přeposílám SMS, která mi právě při psaní této věty přišla: „Ekologičtí aktivisté se na Šumavě zavěsili v sítích do korun stromů napadených kůrovcem. Brání jejich kácení.“ Snad už k tomu není třeba nic dodávat.
Čtu tady různé mediální komentáře mé příhody s bezpečnostním rámem. Bohužel, mýlí se i ty přátelské (které mé gesto vidí jako jakési hrdinství) i ty nepřátelské (které v tom vidí mou zpupnost). Chtěl bych oběma stranám sdělit, že jsem se nijak neutkával s australskými úřady. Každý den na letišti procházím bezpečnostním rámem a každý den objeví můj kovový kyčelní kloub. Protože chci letět, nijak neprotestuji. Já jsem se pouze rozhodl, že nebudu dělat (při čekání ve frontě před bezpečnostním rámem) jedno televizní interview s jedním konkrétním novinářem. Ukázalo se, že jsem urazil jedno televizní božstvo, ale s australskými úřady to nemělo nic společného.