Článek
Abdal Nassir byl z rodiny otrokářů. Když mu bylo sedm, podrobil se tradiční obřízce, přičemž si mohl přát, co chtěl - kolo jako jeho bratr, peníze, velblouda nebo nějakou hračku. On si přál otroka, jako uhel černého Jebavu Ulda Kajela.
„Bylo to, jako bych si vybíral hračku. Pro mě byl jako věc. Věc, která mě bavila. Napadlo mě to, protože jsem se vždy smál příběhům o něm, tomu, že mluvil ze spánku, že byl obtloustlý a přihlouplý, že mu vždycky utekla zvířata, která měl hlídat, a že za to byl vždy potrestán. Pro mě byl zajímavou komickou postavičkou. Bylo normální, že jsem si ho vybral,“ vyprávěl Abdal Nassir.
Jebavu znal velmi dobře, protože jeho matka se starala nejen o svého syna, ale i o něj, byla jeho kojnou.
Dětská práce je v Mauritánii běžná
„To vytvořilo vazbu mezi mnou a jím,“ řekl po letech Jebava, který se stále nepovažuje za člověka rovnocenného svému pánovi.
Otroky ani nevnímali
Mauritánští otrokáři běžně vymývali mozky otrokům, říkali jim, že jsou méně než lidé a že zaujímají to nejnižší místo ve společnosti, rozdělené na kasty, a dovoleno měli jen zadarmo sloužit svým pánům. Otroci se starali o stáda koz, prali oděvy, obsluhovali u stolu a taky své pány bavili.
Mauritánská holčička, která se narodila potomkům otroků, umývá nádobí.
Rodiny měly otroky nejen proto, aby jim sloužili, ale taky jako symbol moci. Abdalova rodina jich měla několik set. Otrokářství se bralo jako běžné. Abdal vzpomínal, že když pršelo, otroci drželi okraje stanu a jektali zuby, což Abdal označil za "zubní hudbu".
„Stáli a chránili nás a my jsme si je ani neuvědomovali a ignorovali je. Pro nás bylo otroctví přirozené. Je třeba si uvědomit, že když jste se narodil do takového prostředí, provažoval jste je za správné,“ vysvětlil svůj tehdejší pohled.
Prozření
Abdalův pohled se změnil, když ho poslali rodiče do hlavního města vzdělávat se. Soukromý učitel z Evropy, bizarní postavička s afro účesem a levnými brýlemi, ho seznámil s jiným světem. Abdal začal číst knihy, nejprve komiksy, jako byl Asterix, ale pak i složitější knihy. Záhy zjistil, že v žádné knížce nemá nikdo otroky. Že se otroctví bralo jako něco z dávné minulosti.
Potomci mauritánských otroků žijí v nouzových koloniích
Když se učil o francouzské revoluci, utkvělo mu v paměti heslo: “Lidé se rodí a zůstávají svobodní a jsou si rovni ve svých právech.“
„Začal jsem přemýšlet, zda lžou knihy, nebo lež pochází z mé vlastní kultury,“ vzpomíná Abdal. Obrátil se kvůli tomu na otce a ten mu řekl, že sdílí stejný názor, že dokonce zkusil dát otrokům svobodu, ale oni ji nechtěli. Jeho matka naopak považovala otroctví za přirozené: „Je to od Boha a lidé, které máme jako otroky, nás milují a slouží nám. Není to naše chyba, když nás milují a chtějí nám sloužit.“
Abdal, který vystudoval vysokou školu ve Francii, se nakonec přiklonil k názoru otce a odsoudil otroctví jako nelidské. Připojil se k abolicionistickému hnutí a s dalším mužem založili hnutí SOS Slaves. Oba byli několikrát kvůli svým postojům zadrženi a zbiti.
Mauritánie byla poslední zemí světa, kde se zrušilo otroctví. Došlo k tomu v roce 1981. Až v roce 2007 bylo ale otroctví označeno za nezákonné.
Setkání otroka a otrokáře
V prosinci se bývalý otrokář sešel se svým otrokem. Neviděli se deset let, protože Abdal dal přednost životu na Pobřeží slonoviny.
Jebava po setkání řekl, že nikdy nedokázal pochopit, že je svobodný.
Abdal dodal, že tuto odpověď čekal. „On je můj otrok, ani dnes neříká nic jiného. Takže u Jebavy jsem selhal. S dalšími jsem uspěl, s ním ne.“ Sám by si přál, aby Jebava dokázal změnit svůj přístup k životu: „Je to katastrofa. Tito lidé neumějí jinak žít. Znají jen těžkou manuální práci. Když Jebava dostal poprvé plat, nedokázal ani zjistit, jestli dostal zaplaceno to, co měl.“
Abdal nakonec uvedl, že výuku a výchovu však nepotřebují jen otroci, ale také otrokáři, aby pochopili změnu situace.