Článek
I So-jon vstoupila do armády dobrovolně a strávila v ní skoro deset let. Spala v pokoji s tuctem dalších žen. Každá měla malou poličku na uniformu. Na vrcholu komínku byly dvě zarámované fotografie - na jedné byl zakladatel KLDR Kim Ir-sen, na druhé tehdejší vůdce Kim Čong-il.
I když od té doby uplynulo půldruhé dekády, pořád si vybavuje pach v betonových kasárnách: „Docela jsme se potily a matrace, na kterých jsme spaly, byly z rýžové slámy, takže nasákly veškeré tělesné pachy. Nebylo to příjemné.“
Důvodem zápachu byla nedostatečná hygiena. „Pro ženu je jednou z nejtěžších věcí, když se nemůže pořádně osprchovat,“ řekla I a vysvětlila, v čem tkvěl problém: „Protože tam není teplá voda. Připojili hadici na horskou bystřinu a měli jsme vodu přímo z té hadice. Z hadice padali hadi a žáby.“
Dcera univerzitního profesora, které je nyní 41 let, vyrůstala na severu země. Protože řada jejích příbuzných byli vojáci, rozhodla se v roce 1992, kdy jí bylo sedmnáct, vstoupit do armády - stejně jako tisíce dalších mladých Korejek v době hladomoru v devadesátých letech. V armádě byla jistota, že každý den bude jídlo.
Zpočátku byla nadšena, dostala dokonce vlastní fén, i když ho nemohla často používat kvůli neustálým výpadkům dodávek elektřiny.
Příslušnice severokorejské armády na přehlídce
Námaha však byla veliká. Muži i ženy měli stejné úkoly, i když fyzický výcvik žen byl kratší. Zato na ně připadly rajóny a musely vařit. „Po šesti měsících až roce jsme už dál nemenstruovaly kvůli podvýživě a stresujícímu prostředí,“ uvedla a dodala: „Vojačky říkaly, že jsou rády, že nemají měsíčky, protože situace byla tak špatná, že kdyby měly navíc menzes, bylo by to ještě horší.“
I So-jon vypověděla, že armáda selhala při zajišťování vložek. Jí a dalším ženám v jednotce tak nezbývalo než je používat opakovaně.
Znásilňování
Nejhorší ale podle bývalé severokorejské vojákyně bylo, že mnohé ženy v armádě byly běžně znásilňovány, i když sama říká, že ji to nepotkalo. „Velitel jednotky mohl zůstat ve svém pokoji v kasárnách a znásilňovat vojačky pod svým velením. To se mohlo opakovat pořád a pořád dokola bez konce.“
Severokorejská armáda tvrdí, že otázky sexuálního zneužívání vážně řeší. Trest za znásilnění je až sedm let. Většina pachatelů však unikne bez trestu, protože nikdo nemá chuť vypovídat, upozornila expertka Juliette Morillotová, která se zabývá otázkou žen v severokorejské společnosti.
Zmínila, že o znásilňování hovořila většina žen, které utekly poté, co byly v armádě. Vždy ale říkaly, že se to stalo jiným, ne jim samotným. Upozornila v této souvislosti, že korejská společnost je stále velmi maskulinní a patriarchální. Domácí násilí se toleruje.
Příslušnice severokorejské armády v Sinidžu
Uvedla, že i další části výpovědi jsou věrohodné, protože i jiné vojačky vypověděly, že neměly menzes, a ty, které menstruovaly, si musely přepírat vložky mimo oči mužů brzo ráno nebo pozdě večer.
I, která dosáhla hodnosti četaře a sloužila v signalizační jednotce nedaleko severokorejských hranic, odešla z armády v roce 2001. O sedm let později se rozhodla utéci na jih. Poprvé byla chycena na hranicích s Čínou a poslána na rok do vězeňského tábora. Krátce po svém propuštění přeplavala řeku Tuman a dostala se do Číny, kde na ni čekal převaděč. Ten jí pak zařídil cestu z Číny do Jižní Koreje.
BBC zdůraznila, že žena poskytla interview bez toho, aby dostala zaplaceno. Mnozí přeběhlíci si nechávají za své výpovědi platit a často je přibarvují, aby byly zajímavější.