Článek
V bunkru se tísní dvojnásobný počet lidí, než je jeho kapacita. Češi a Američané na základně USA. Přemýšlím, co bude dál. Jak dlouho tady budeme dřepět? V kapse mi zadrnčí mobil, zřejmě žena. Nezvedám to.
Američtí vojáci kolem mě jsou vzrušeně hluční. Drobné vtípky přejdou v pouhé poznámky nejhrubšího zrna opakované dokola. Nelze si představit větší kontrast mezi těmito příslušníky a disciplinovanými Čechy, kteří se záhy začínají koordinovat a hlásit štábu své počty v jednotlivých krytech.
Američané je přitom klidně dál ruší. České velení zjišťuje, že nikdo nechybí, ještě než americká strana vyhlásí povolení vyjít ven.
Mate mě frivolní atmosféra v amerických řadách za takovéto situace, i když vím, že místo odpalu už za ně jejich kolegové podle dráhy letu střely stanovují. „Může to být i proto, že je to velká armáda zvyklá na to, že její vojáci často umírají?“ ptám se známého důstojníka, který opouští bunkr se mnou. „Může,“ odpověděl.
Arthur čeká na bojové využití
Vlastně se nic nestalo – s jarem a příznivějším počasím pro afghánské povstalce byly směrem k jedné základně poprvé po měsících vypáleny dvě nijak přesně zaměřené střely, které skončily dostatečně daleko od první z bariér a plotů. Jistě.
Nicméně mě v té souvislosti napadlo ještě něco. Vzpomněl jsem si na spor o arthura – to je radiolokátor čili přístroj, který detekuje protivníka už při odpalu a rychleji tedy také určuje jeho pozici.
Vláda koupila tři kusy v roce 2004 a od té doby arthur na své bojové využití čeká. Čeští vojáci v Afghánistánu by si ho zasloužili.