Článek
Cojeanová ve své knize Oběti z Kaddáfího harému ukazuje, že tento postup byl systémový a Kadddáfímu umožňoval udržovat jeho lid v mlčení. V německém překladu vychází kniha tento týden pod názvem Nikdo neslyší můj křik. Zajatkyně v Kaddáfího paláci.
Informace odhalující na 294 stránkách mocenský aparát, udržující lid ve strachu a hrůze, šokují i dnes, přestože jsou mnohá fakta už známá. Kaddáfí využíval k zastrašování nejen kruté mučení, pronásledování a vraždění - vydíral také libyjské ženy, manžele, důstojníky a diplomaty prostřednictvím sexu a znásilňování.
Oběti raději mlčí
Na obžalobu nebo jen zveřejnění těchto činů nebylo ani pomyšlení. Za prvé by to obětem samotným nebo jejich rodinným příslušníkům vyneslo krutý trest - v nejhorším případě smrt - od Kaddáfího pochopů. Za druhé vnímaly ženy zneuctěné Kaddáfím a jeho muži tento fakt jako poskvrnění rodinné cti, a aby celou situaci ještě nezhoršily, dávala většina žen a jejich rodin přednost naprostému mlčení.
V první části své knihy nechává Cojeanová mluvit Soraju, která podrobně líčí svůj životní příběh od únosu až do roku 2011. Vypráví, jak si ji Kaddáfí vybral při návštěvě v její škole a tajně ji poznačil. Následujícího dne ji pak tři jeho osobní strážkyně unesly z domova. V Kaddáfího paláci Báb al-Azízíja byla zavřena s dalšími dívkami. Jejich vůli tam systematicky podlamovali brutálním zneužíváním a týráním i podáváním drog a alkoholu, aby se staly povolnými pro Kaddáfího.
O několik let později se Soraji s podporou rodiny podařil útěk do Francie, tam ale nezvládla šanci na nový život a vrátila se do Libye. Konečně mohla po letech hrůz zase žít ve své rodině, pro tu se ale brzy stala břemenem: rodiče jsou zlomeni osudem své dcery, pověst rodiny je v celém sousedství pošpiněna a bratři by nejraději viděli Soraju mrtvou. Zcela bez vlastní viny své příbuzné zahanbila. Proto rodinu opustila a říká: ráda bych si vybudovala nový život v nové Libyi. Ptám se ale sama sebe, jestli to je možné.
Ve druhé části knihy, která loni vyšla ve francouzštině, je zachyceno autorčino důsledné pátrání po dalších obětech, které by potvrdily Sorajin zpočátku stěží pochopitelný příběh. Cojeanová mluvila s otci, kteří nechtěli brát své dcery a manželky na velké společenské akce, například svatby, i s učitelkami, které si byly vědomy nebezpečí pro své žákyně při Kaddáfího návštěvách škol. Hovořila s univerzitními profesory, s advokáty, politiky, s osobami z Kaddáfího protokolu - mnozí věděli o různých případech a posedlosti bývalého šéfa státu, který měl v oblibě velká shromáždění a veřejná zařízení, kde si vybíral své oběti.
Terčem byli ženy i muži
Tato podoba vykořisťování a útlaku byla promyšlená: libyjští diplomaté, důstojníci, generálové, univerzitní profesoři, ředitelé škol, Kaddáfího příbuzní a stejně tak i ženy a muži, z nichž už si udělal své otroky, byli jeho komplici. Ať už byli kdekoli, všude vystrkovali tykadla, aby Kaddáfímu opatřovali přísun nových obětí.
Zatímco někteří lidé, s nimiž Cojeanová mluvila, nechtěli o tomto systému nic vědět, bývalý ministr spravedlnosti libyjské prozatímní vlády Muhammad Aladží o něm mluví otevřeně: Kaddáfí se prý sám ve velkém rozsahu podílel na znásilňování a nařizoval je. Postihovalo ženy stejně jako muže. "Kaddáfí byl sexuální monstrum, byl perverzní a velmi násilnický," řekl Aladží Cojeanové. Kaddáfí podle něj zkazil libyjskou společnost, když si z ní udělal zároveň oběti i komplice a své ministry proměnil v loutky.
"Ano, sex byl v Libyi mocenským nástrojem: buď budeš úplně maličký a budeš mě poslouchat, nebo znásilním tebe, tvou ženu, tvé děti. A neváhal nechat za svými slovy následovat skutky, čímž všechny odsoudil k mlčení. Znásilňování mu napřed sloužilo jako politická zbraň, pak je používal jako zbraň válečnou," řekl Aladží.
Systematické znásilňování nasazovala libyjská vláda skutečně i později během povstání proti diktátorovi na jaře 2011, potvrzují vyšetřovatelé Mezinárodního trestního soudu. Údajně se prý vojákům rozdávala i Viagra. Veškeré krutosti ale byly marné: Kaddáfího režim byl nakonec po měsících bojů svržen, sám libyjský vládce byl zabit v říjnu 2011.
Nezodpovězena zůstává řada otázek, například ohledně místa pobytu a osudu obětí, jejichž celkový počet se odhaduje na několik tisíc. Kniha Cojeanové a další podobná díla snad přispějí k tomu, aby se i sama Libye mohla začít vyrovnávat s touto stránkou své minulosti. Předpokladem ovšem je, že nesmějí být stigmatizovány oběti.
