Severokorejští uprchlíci zažívají druhé peklo v Číně

Žena jménem I Sion se narodila do rodiny, která stála nejníž na společenském žebříčku. Její otec, který si přál, aby ve světě panoval mír, prošel převýchovným táborem na severu KLDR.

„Otec spojoval naději se socialistickým zřízením, v socialistickém táboře byl mír. Chtěl proto tajně odjet do SSSR, ale kamarád ho udal a skončil v koncentračním táboře Sosung. Původně byl odsouzen k smrti, ale ve čtvrté instanci mu byl změněn trest na deset let,“ řekla I.

Dodala, že její matka měla ještě horší třídní původ. „Protože jsme byli na nejnižší příčce společenského žebříčku, bála se, že by mohla být zatčena, a šla na psychiatrickou kliniku,“ líčila.

Na psychiatrii přitom v KLDR končí věřící, protože severokorejská společnost je tvrdě ateistická.

Už jako dítě poznala brutalitu severokorejského režimu, o jaké vyprávěli i jiní uprchlíci.

„První popravu jsem viděla v deseti. Shromáždili nás, celé rodiny, na školním hřišti. Odsouzení byli už polomrtví a v ústech měli kámen. Dostali tři rány do hlavy, tři do hrudi a tři do nohou, takže se postupně káceli. Cílem bylo vyvolat v přihlížejících strach,“ uvedla.

Přihlížet museli všichni a nesměli jsme nic dávat najevo. „I když jsou popravováni sourozenci, nesmějí se dát najevo emoce,“ vzpomíná.

Ani pád komunistického bloku, ani smrt zakladatele KLDR na jejím životě nic nezměnily.

„Po smrti Kim Ir-sena v roce 1994 se objevila naděje, ale nastoupil Kim Čong-il, který se zaměřil na výrobu jaderných zbraní, a nastal hladomor. Lidé utíkali do Číny. O útěk jsme se pokusili v roce 1996, ale chytili nás sedm kilometrů od domu,“ uvedla.

O dva roky později se s otcem opět pokusila utéci do Číny, ale dopadli ještě hůře než poprvé.

„V roce 1998 nás po překročení řeky repatriovali. Prošli jsme si peklem,“ uvedla žena. Oba skončili v táboře Sosung. „Otec přežil, protože byl léčitel a pomáhal léčit nejen nemocné v táboře, ale také ředitele věznice i jeho zástupce,“ vysvětlila, jak zvládli život v lágru.

Věděla, že nemohou zůstat v Severní Koreji. „Rozhodla jsem se, že zachráním otce, že se nechám prodat do Číny. V roce 2000 jsem opět přešla hraniční řeku Amnok (Jalu). U hranic mnohé chytnou, protože kradou potraviny.“

„Protože je hodně uprchlíků dopadeno hned u hranic, musela jsem se dostat do Šen-jangu (bývalý Mukden), kde už nežijí jen Korejci, ale i Číňané. Cestou však ale prohledávají auta i kufry, tak jsem musela být čtyři nebo pět hodin pod kapotou,“ doplnila.

Naděje, že svatba jí dá šanci zachránit otce, se ukázala jako lichá. „Dostala jsem se k muži, který nebyl schopen otci pomoci. Číňan, kterému jsem byla prodána, byl slepý. Severokorejky prodávali invalidům, nemocným nebo mužům, kteří byli o dvacet let starší a žádné ženy by si dovolit nemohli,“ uvedla žena.

Situace byla zoufalá, ale I s mužem, který si ji koupil, zůstala. „Postiženého jsem nedokázala opustit. Musela jsem živit celou rodinu a dělala jsem to sedm let. Můj manžel si půjčil peníze, aby si mne mohl koupit, a těch 12 tisíc jüanů musel splatit.“

Z platu by to nedokázala, za den si žena námezdní prací vydělala sedm až deset jüanů. Rozhodla se podnikat. „Začala jsem obchodovat s kimči a rýžovými koláčky a podařilo se mi dluh splatit,“ dodala s tím, že jí na to stačily tři roky.

Ekonomické potíže však nebyly jediné. „Třikrát jsem byla zatčena a poslána zpět do KLDR, dvakrát jsem vyskočila z vlaku. Poznala jsem 21 vězení,“ vypočítává.

Nakonec se I podařilo vysvobodit ze severokorejského pekla i svého otce, pro kterého zajel k řece s převaděčem slepý manžel.

Uvědomovala si však, že socialistická Čína není o mnoho svobodnější než KLDR. Pořád by jim hrozilo zatčení, tak se rozhodla odejít do Jižní Koreje.

S falešnými dokumenty se podařilo jejímu otci v roce 2006 dostat na jihokorejskou ambasádu v Pekingu. Byl jedním ze stovek severokorejských uprchlíků, kterým jihokorejský velvyslanec pomohl dostat se v roce 2007 do Jižní Koreje.

Zamířila za ním. „V roce 2008 jsem se ročním dítětem na zádech dostala přes Laos, Myanmar (Barmu) a Thajsko do Jižní Koreje.“ O dva roky později tam dokázala přes pozvání dostat i svého manžela.

Otevřeně přiznala, že ji jihokorejská realita zaskočila. „Nevěděla jsem, jak dobře se žije v Jižní Koreji a nevěřila bych tomu.“

Přiznala, jak velká je indoktrinace a izolace obyvatel. „Severní Korea je vězení bez mříží. Severokorejci jsou otroci vlády, ale liší se od ostatních otroků – nevědí, že jsou otroky.“

Vysvětlila i důvod, proč tomu tak je. „Všichni jsou otroky od narození a všichni okolo nich jsou taky otroci.“ Země je od světa izolovaná, nepanuje v ní svoboda slova, média jsou státní a kontrolovaná a nesmí se zveřejňovat nic, co se liší od oficiální linie.