Článek
Kritická analýza se zakládá na výpovědích britských, amerických, kanadských a nizozemských armádních, zpravodajských a diplomatických představitelů a zmiňuje často až absurdní překážky účinného postupu proti rebelům v obou zemích. Zejména Američané podle ní často nejsou ochotní sdílet informace se spojenci, velitelé v terénu jsou zavalení stovkami protichůdných údajů, přičemž někdy nemají informace od vlastních lidí.
Velitelé si stěžovali na množství nespolehlivých informátorů a uvedli, že za spolehlivé údaje je nutné vydávat stále víc peněz. Pro některé z nich se údajně jediným měřítkem úspěchu staly poslední statistiky o obětech. Na snahu získat na svou stranu místní obyvatelstvo bylo mnohde rezignováno.
Zpráva mimo jiné zmiňuje případ nizozemských pilotů strojů F-16, kterým Američané nařídili bombardování, ale pak už jim nedovolili vyhodnotit výsledky. Jeden z velitelů zase vypověděl, jak na jihu Afghánistánu působí 13 různých zpravodajských oddělení, které spolu téměř nekooperují. „Jedna sekce věděla o výrobně výbušnin, kolem níž jsme už tři měsíce projížděli,“ uvedl nizozemský plukovník Neils Verhoef.
Výpovědi obsažené ve zprávě výmluvně do jedné věty ve stylu románu Hlava XXII. od Josepha Hellera shrnul brigádní generál Theo Vleugels: „Zprvu jsme neměli plán, ale později jsme ho dostali od velitelství, které bylo poblíž našeho, což není překvapující, protože nám říkali, abychom dělali, o čem jsme jim řekli, že uděláme.“