Článek
„Kde jinde než tady by mohla vzplanout třetí světová válka,“ napsal provokativně politolog a bývalý portugalský ministr pro evropské záležitosti Bruno Maçaes v magazínu serveru Politico.
„Nové velmoci přicházejí a Západ ztrácí výsadní postavení hegemona. Vstupujeme do doby, kdy se poprvé v dějinách propojí nástup moderních technologií s chaosem na mezinárodním kolbišti. Ani jedna velmoc přitom nebude mít navrch a nedokáže zbytku světa vnutit svou vůli. Tento stav dokonale ilustruje Džibutsko, kde by se mnohé globální vlivy mohly protnout,“ píše portugalský politolog.
Nával ve frontě na zřízení základny
Je zde americká základna Camp Lemonnier, vojenská základna francouzské armády, ale i zbrusu nová čínská vojenská námořní báze. Francie, která zde byla coby koloniální mocnost první, kvůli rozpočtovým škrtům zahajuje pomalý odchod. Naopak Američanů je zde stále víc. Washington v Džibutsku otevřel už druhou základnu, vojenské letiště Chabelley, které – snad ze skromnosti – na svém seznamu zahraničních základen vůbec nezmiňuje.
Vedle Američanů Džibutsko hostí také zatím jediné zahraniční vojenské instalace Číny a Japonska. Vojenské báze zde horečně stavějí i Italové a Saúdská Arábie. Italové tady cvičí pořádkové síly pro Somálsko a Súdán, čímž dodávají základně významný africký přesah. Džibutsko nabídlo lokalitu k základně také Turecku a zájem podle tajných služeb projevuje i Rusko.
O svůj díl z vojenského hlediska nejdražšího území současnosti se prý zajímá i Indie.
Sečteno a podtrženo, pokud se tyto snahy naplní, bude v ani ne miliónové zemi s rozlohou 23 tisíc kilometrů čtverečních základna každé významné mocnosti 21. století. Co do velikosti až 150. stát světa pak začne představovat laboratoř konfliktu mezi všemi velmocensky důležitými aktéry planety.
Špehují se navzájem
„Zatímco francouzští a japonští vojáci soupeří především ve snaze zaujmout místní prostitutky, čínští a američtí vojáci se nepokrytě snaží pořídit snímky vybavení konkurence,“ všiml si nedávno jeden reportér. Věci prý zašly tak daleko, že se zástupci dvou hlavních mocností planety, Spojených států a Číny, obrátili na místního šéfa džibutské pobřežní stráže, aby zjednal pořádek.
Hlavní otázka ovšem zní, co by se odehrávalo na základnách, kdyby se některé ze zmíněných zemí dostaly do konfliktu? Jak by se zachovala zdejší velení? Nezpanikařila by? Například bude-li zde mít opěrný bod Indie, jakýkoli její budoucí pohraniční incident s Čínou se automaticky přenese sem, na východ Afriky. Pro případný pokus Číny o obchvat Indie by bylo Džibutsko klíčové. A kdyby naopak eskalovalo napětí v Jihočínském moři, měli by poplach zase na amerických a čínských základnách. Třeba by se nenechali do konfliktu vtáhnout – ale kdo ví?
A co miniválka „na zkoušku“?
Jinou možností je, že by si velmoci naopak aktivně vybraly malou africkou zemičku pro omezený konflikt a jakési laboratorní měření sil. Územní spory mezi Čínou a Japonskem jsou natolik nebezpečné, že by si to tyto státy mohly raději „rozdat“ v daleké Africe. Nedávno ostatně došlo k epizodě, která tuto teorii zčásti potvrzuje. Japonská válečná loď loni vyslala potápěče, aby sledovali plavidlo čínského námořnictva, které zde zakotvilo.
„V minulém století se konflikty a války odehrávaly ve světě pevně daných hranic a sfér vlivu. Ale tento svět už mizí. Stačí si všimnout, jak se rozplývá jasné oddělení Evropy a Asie. Symbolická uralská hranice mezi těmito kontinenty záhy ztratí pod náporem čínského zboží a vlivu význam.
Takže není divu, že v Džibutsku globalizace svedla i největší rivaly na jednu hromádku. Tamní enkláva je dokonalou ilustrací tohoto nového světa, ve kterém se soupeřící mocnosti dělí o stejný kousek území. Státeček už dnes podél hranic kruhem obkličuje osm vojenských základen. „Někomu by to mohlo připadat zvláštní, ale Džibuťané si už zvykli,“ zdůrazňuje Politico.
Proč je Džibutsko důležité? Země sousedí s Etiopií, Jemenem, Somálskem, Súdánem, Saúdskou Arábií a Egyptem. Poskytlo útočiště velkému množství jemenských a somálských běženců. Otevřenost vůči základnám je jediným zdrojem příjmů: v zemi je 60 až 80procentní nezaměstnanost. Chybějí ji navíc přírodní zdroje, většinu území pokrývá poušť.