Přišla o nohu i o rodinu. Statečná dívka se po tsunami porvala se životem

Na příběh Delisy Fitri Rahmadaniové jsem narazil v muzeu Museum Tsunami Aceh v indonéském městě Banda Aceh, kde je vystavena protéza, kterou v minulosti používala. Později jsem se dozvěděl, že její příběh byl vydán knižně a následně i zfilmován. S dnes devětadvacetiletou Delisou jsem se setkal v areálu banky, v níž pracuje.

Pamatuju si to moc dobře. Byla jsem doma se svojí matkou, sestrou a bratrem, otec pracoval v Jakartě. Sledovala jsem animovanou pohádku, dokonce vím přesně kterou, když udeřilo zemětřesení. Nejprve jsme všichni vyběhli ven na ulici, a když se situace uklidnila, matka se sestrou a bratrem se pro něco vrátili do domu. Zůstala jsem venku sama, a když mě viděli sousedi, rozhodli se mě vzít s sebou na fotbalové hřiště, což bylo bezpečnější místo.

Při dalších otřesech nastala panika a všichni začali utíkat. Rozběhla jsem se proto taky a po nějaké době našla matku a své sourozence, jak jedou na skútrech. Nasedla jsem k matce a bratrovi a na druhém jela sestra. Ta ale havarovala, srazila se s nákladním autem. V tom chaosu jsme jí bohužel nemohli pomoct, je to hrozné, ale museli jsme pokračovat v jízdě.

Ano, voda nás všechny smetla z motocyklu a já upadla do bezvědomí. Když jsem se probrala, plula jsem po hladině. Slunce už bylo vysoko, takže mohlo být klidně poledne. V tu chvíli na mě zavolal nějaký muž, který se držel palmy, ať se ho chytnu. Byla to vysoká palma a já si díky ní uvědomila, jak vysoko je hladina vody. Snažila jsem se k němu doplavat, ale byla jsem zamotaná do nějakého lana. Vůbec mi ho nešlo rozmotat a docházely mi síly. Ten boj jsem vzdala a krátce nato opět upadla do bezvědomí.

V části města, které bylo zhruba čtyři kilometry od mého domu. Našel mě dobrovolník, který mě nejprve vyprostil, a když viděl, že se hýbu a jsem stále naživu, vzal mě do nemocnice. Tohle všechno už bylo následujícího dne, tedy 27. prosince.

Velmi špatný. Ten muž mě v nemocnici nechal a já chtěla brečet, ale nešlo to. Neměla jsem sílu ani mluvit.

(Delisa v tento moment přechází v pláč a bere si krátkou pauzu, než se vrátí k vyprávění).

Všude po těle jsem měla jizvy a na noze mi chyběl palec a malíček. Po dobu pěti dnů se mi nedostalo žádné péče kromě toho, že mi na jizvy nanesli betadine. Pak se ten muž, který se jmenoval Didi, vrátil, a když viděl, jaká je tam situace, vzal mě do vojenské nemocnice.

Ano, ihned se mě ujali a rychle mě ošetřili. Bohužel stav mé nohy byl už natolik vážný, že se rozhodli k amputaci u kotníku. Zeptali se mě, zda s tím souhlasím. Nejprve jsem byla v šoku, ale když mi Didi, což byl jediný člověk, který mi byl na blízku, řekl, že mě pak odveze do Jakarty a společně najdeme mého otce, souhlasila jsem.

Jsem si jistá, že sestra zemřela. O matce a bratrovi jsem ale od té doby už nikdy neslyšela. Jejich těla se nikdy nenašla.

Otec z Jakarty odletěl už druhý den po tsunami. Do Banda Aceh ale nic neletělo, doprava byla komplikovaná. Přiletěl nejprve do města Padang, které je od Banda Aceh vzdálené přes 1000 kilometrů, a odtamtud pak s kamarádem dorazil následující den autem.

Chodil po městě a hledal, ale neúspěšně. Pátý den od tsunami seděl s hlavou v dlaních u mostu, který byl shodou okolností nedaleko nemocnice, kde jsem tehdy byla. Přemýšlel, jak by svou rodinu mohl najít či identifikovat, když vtom mu někdo zaklepal na rameno a zeptal se ho, co tam dělá.

„A proč se nejdeš podívat do nemocnice?“ poradil mu ten neznámý člověk, a když se otec znovu ohlédl, ta osoba už tam nebyla. Byla to zvláštní zkušenost, po které otec okamžitě zamířil do nemocnice, kde mě našel. Předtím ale došlo k další zvláštní shodě okolností.

Když dorazil do nemocnice, před kterou leželo velké množství mrtvých těl, první člověk, jenž ho oslovil, byl Didi. Zeptal se ho, jestli se jmenuje Bahtiar, a začal vyjmenovávat jména všech jeho rodinných příslušníků. Otec nechápal, jak to ten člověk ví. Když mu vše potvrdil, Didi mu řekl, že našel jednu z jeho dcer. Zároveň dodal, že je mu to moc líto, ale že s ohledem na rozsah zranění jí byla amputována jedna noha.

Po amputaci pouze jeden den. Nikdo se mi nevěnoval, lékaři se soustředili jen na naléhavé případy. Otec se mě proto rozhodl vzít na místo, kde většina lidí po katastrově přečkávala, a najít asistenci tam. To se mu ale bohužel nepodařilo, a protože se můj stav zhoršoval, po osmi dnech mě odvezl zpět do nemocnice, kde našel australské lékaře.

Ano, ovšem řekli, že musí provést další amputaci pod kolenem, což se také stalo. Po dalším měsíci a půl jsme našli lékaře z Dánska, kteří provedli poslední amputaci, při níž mi částečně přesunuli koleno. Celkem jsem tedy podstoupila tři amputace.

První protézu jsem dostala od indonéské vlády, byla ale nesmírně těžká. Vážila 7,5 kilogramu, takže jsem se v začátcích cítila mnohem lépe s berlemi.

Ne, to byla moje čtvrtá protéza. Jak jsem rostla, měnila jsem ji každé dva roky.

Jedním z benefitů je práce, kterou mám. Publicita mi k ní určitě pomohla. Zároveň mě lidé poznávají na ulici. A dokonce nejenom v Indonésii, ale stalo se mi to i v Malajsii a Singapuru.

Trailer k filmu Hafalan Shalat Delisa

Uvědomuju si to, ale nejde o hlavní věc, kterou chci reprezentovat. Chtěla bych, aby si lidé díky tomu příběhu uvědomili, že mají mnohem lepší životy, než se může zdát.

Nesmírně. Byla to pro mě obrovská čest. Po tsunami jsem jeho proslovy vždy sledovala v televizi a doufala, že ho jednou potkám. Ten den přišel a jsem za to velmi vděčná. Bylo to krátké, ale extrémně intenzivní setkání, během kterého jsme oba plakali.

Velmi důležité. Lidé netušili, jak se zachovat, protože s tsunami neměli zkušenost. Pokud si událost budeme pravidelně připomínat, v případě podobné katastrofy v budoucnu budou následky výrazně mírnější.