Před 70 lety vypukla korejská válka, Severokorejci dobyli Soul za tři dny

Severokorejské jednotky zahájily 25. června útok po celé délce 38. rovnoběžky, která dělila obě Koreje. Pchjongjang to však takto neprezentoval a uvedl, že čelí agresi: „25. června časně zrána zahájila vojska tzv. národní obrany loutkové vlády Jižní Koreje nenadálý útok na území Severní Koreje po celé délce 38. rovnoběžky.“

Severokorejské jednotky ještě téhož dne překročily demarkační čáru. Postup severokorejských vojsk jasně ukázal, že nešlo o zastavenou agresi Jižní Koreje, ale vlastní útok, i když se až do listopadu 1989 uváděl opak. Severokorejský postup byl rychlý.

Útok podniklo deset divizí, z toho osm v plném stavu, které podporovala obrněná brigády se 120 tanky T-34/85. Ofenzivě 89 000 mužů, které podporovalo 70 bitevních letadel Il-10 a stíhacích Lavočkinů La-9 i čtyřicítka druhoválečných stíhacích jaků, čelilo na demarkační linii 38 000 jihokorejských vojáků, jejichž nejtěžšími zbraněmi bylo 89 houfnic ráže 105 mm.

Mezinárodní společenství však nemlčelo. Hned v den útoku Rada bezpečnosti OSN agresi Severní Koreje odsoudila, vyzvala Pchjongjang ke stažení za 38. rovnoběžku a souhlasila s pomocí Jižní Koreji. Pro bylo devět z jedenácti členů, jeden se zdržel a Sovětský svaz, který mohl rezoluci vetovat, na zasedání chyběl. Bojkotoval totiž její jednání na protest proti tomu, že Čínu v Radě bezpečnosti reprezentovala kuomintangská vláda na Tchaj-wanu a ne pekingská v čele s Mao Ce-tungem.

V rezoluci stálo, že Rada bezpečnosti „vyzývá severokorejské úřady, aby a) okamžitě zastavily válečnou činnost; b) stáhly své ozbrojené síly k 38. rovnoběžce.“ Hlavně ale vyzvala „všechny členy OSN, aby poskytli veškerou pomoc Spojeným národům pro uskutečňování této rezoluce a neposkytovali pomoc Severní Koreji.“

Protože se ani dalších zasedání neúčastnil SSSR, byly schváleny i další rezoluce, které umožnily mezinárodním silám na Korejském poloostrově zasáhnout. Dva dny po útoku, 27. června, rozkázal americký prezident Harry Truman jednotkám na Dálném východě, aby poskytly veškerou podporu jihokorejským silám. Hlavním velitelem vznikajících mezinárodních sil v Koreji byl jmenován americký generál Douglas MacArthur.

To se už severokorejské tanky valily na Soul, do kterého pronikly 28. června. Ve zmatku jihokorejské jednotky, které čelily prvnímu severokorejskému sboru o síle 53 000 mužů, odpálily předčasně most přes řeku Han, na kterém bylo ještě 4000 uprchlíků. Armáda je nevarovala a 800 jich zahynulo. Předčasné zničení mostu také odřízlo na severním břehu 5. divizi, která nestačila ustoupit.

Zapojením sil OSN se občanská válka v Koreji internacionalizovala. První americká jednotka Task Force Smith zasáhla do bojů 5. července, ale severokorejské tanky u Osanu nedokázala zastavit. Následovaly další porážky a 21. července ovládly severokorejské jednotky Tedžon, když rozprášily 24. divizi a zajaly jejího velitele generála Williama Deana, který při útěku zabloudil.

Začátkem srpna už jihokorejské jednotky a síly OSN pod vedením Waltona Walkera bránily poslední území, 230 km dlouhý pusanský perimetr na jihovýchodě Korejského poloostrova, na který Severokorejci podnikali další a další útoky.

Obrat přišel 15. září 1950, kdy se jednotky pod velením Douglase MacArthura vylodily v týlu severokorejských vojsk v přístavu Inčchon a zahájily rychlý postup na Soul, který osvobodily 26. září. Na konci září již byly všechny severokorejské jednotky z Jižní Koreje vyhnány.

Válka tím však neskončila. Na nutnosti přenést válku na území Severní Koreje se shodli ještě před vyloděním v Inčchonu americký ministr zahraničí Dean Acheson a generální štáb, který dal 27. září MacArthurovi jasnou instrukci umožňující překročit demarkační linie: „Vaším vojenským cílem je zničení severokorejských ozbrojených sil. K dosažení tohoto cíle jste oprávněni provádět vojenské operace včetně obojživelných a vzdušných výsadkových i pozemních severně od 38. rovnoběžky v Koreji za předpokladu, že během těchto operací nedojde ke vstupu hlavních sovětských nebo čínských komunistických sil do Severní Koreje.“

První jihokorejští vojáci překročili 38. rovnoběžku 28. září a 3. jihokorejská divize se přes ni převalila 1. října. Čína doufala, že Američany by od postupu na sever mohla odradit pohrůžka její intervence. Ministr zahraničí Čou En-laj proto 1. října v projevu k prvnímu výročí založení Čínské lidové republiky zdůraznil, že čínský lid „nebude tolerovat žádnou zahraniční agresi a nezůstane stát stranou, když by imperialisté podnikli svévolně invazi na území jeho souseda“. MacArtur však vyjádření považoval za pouhý bluf.

Americké jednotky 8. června překročily 38. rovnoběžku a zamířily na Pchjongjang, který padl 16. října.

Protože se Čína cítila ohrožena, rozhodla se zapojit se do konfliktu. Čínští lidoví dobrovolníci, jak se označovali čínští vojáci vyslaní do Koreje, poprvé zaútočili 25. října. I když na ně narazili nejen jihokorejští vojáci blížící se k pohraniční řece Jalu, ale také američtí, MacArthur nadále nevěřil, že by se Číňané v Koreji výrazněji angažovali a zahájil 24. listopadu závěrečnou ofenzívu s cílem rozdrtit severokorejské síly. Slíbil, že se američtí vojáci vrátí do Vánoc domů. To se však nestalo, v Koreji bojovali ještě dva a půl roku.

Čínští dobrovolníci podnikli 25. listopadu rozsáhlý protiútok. Obklíčení hrozilo 150 000 vojákům sil OSN. Původně občanská válka se změnila střet Spojených států a Číny.

MacArthur dal 28. listopadu rozkaz k ústupu a americké jednotky se v krutých mrazech probojovávaly na jih nebo na východ do přístavu Hamhung.

MacArthur zvažoval, že by zaútočil na Čínu a zničil přístupové cesty z Mandžuska do Koreje. Ve hře byly i jaderné zbraně, které by zabránily přisouvání čínských posil. Truman 30. listopadu v rozhovoru řekl, že USA mohou udělat „všechny kroky, které vyžaduje vojenská situace“. Na otázku, zda to znamená i použití atomové bomby, odpověděl: „Zahrnuje to každou zbraň, kterou máme.“ K možnosti použít jaderné zbraně ještě dodal: „Vždy se aktivně zvažovalo její použití.“ Tím vyděsil Brity, jejichž souhlas byl tehdy pro nasazení atomových zbraní nutný.

Severokorejci podporovaní Číňany mezitím rychle postupovali, 6. prosince osvobodili Pchjongjang. Postup byl tak rychlý, že se síly OSN nedokázaly opevnit u severokorejského hlavního města a vybudovaly obranné linie až na 38. rovnoběžce.

Další ofenzíva čínských a severokorejských vojsk zaměřená na dobytí Jižní Koreje byla zahájena v noci na Nový rok 1951 a 4. ledna jednotky Korejské lidové armády a Čínských lidových dobrovolníků opět dobyli Soul. Z něj ale byli Číňané vytlačeni 5. března 1951 a válka se změnila v poziční, přičemž fronta vedla podél 38. rovnoběžky.

Protože MacArthur v březnu 1951 dál uvažoval o znovudobytí severu Koreje a postupu do Číny i za cenu jaderné války, do které by nakonec mohl být zatažen i Sovětský svaz, Truman raději 11. dubna slavného generála odvolal a Spojené státy začaly hledat způsob, jak konflikt ukončit. Americký diplomat George Kennan oslovil sovětského velvyslance v OSN Jakova Malika a ten mu 5. června 1951 odpověděl, že Sovětský svaz upřednostňuje mírové řešení, a na zasedání OSN 23. června navrhl ukončit boje a jednat o míru. Jednání v Kesongu začala 10. července 1951, ale krvavá válka pokračovala ještě dva roky, než bylo 27. července 1953 uzavřeno v Pchanmundžomu na hranicích mezi oběma Korejemi příměří mezi severokorejsko-čínskou stranou a silami OSN pod velením USA.

Tři roky dlouhá válka si vyžádala 2,5 až čtyři milióny obětí. Padlo v ní 162 394 jihokorejských vojáků, 44 499 amerických a 3 867 příslušníků sil OSN z dalších zemí. Zraněno jich bylo přes půl milionu. Na severokorejsko-čínské straně padlo 400 až 750 000 vojáků. Zabity byly taky dva až tři miliony civilistů, protože Američané soustavně bombardovali oblasti pod kontrolou sil KLDR, shodili na ně 635 000 tun bomb a 32 557 tun napalmu. Pchjongjang byl zničen ze 75 procent, Hamhung z 80 procent, Wonsan z 95 procent a Sarivon a Sinidžu úplně.

Na dodržování příměří od léta 1953 až do rozpadu Československa dozírali i Čechoslováci, kteří spolu s Poláky, Švédy a Švýcary působili v Dozorčí komisi neutrálních států.

Mírová smlouva však dosud uzavřena nebyla a napětí na rozděleném Korejském poloostrově přetrvává až do dneška, protože izolovaná KLDR vyvíjí jaderné a zbraně a balistické rakety v rámci politiky jaderného odstrašování.

Obě supervelmoci i Čína od konce korejské války upřednostnily střety v omezených lokálních konfliktech na území třetích zemí před přímým konfliktem, který by mohl vyústit v třetí světovou válku. Nikdy také nesáhly k použití jaderných zbraní.

Severokorejský útok na jih byl vyústěním eskalace napětí, jež vzniklo necitlivým rozdělením Koreje, která získala v roce 1945 svobodu po 35 letech japonské anexe. Když se 9. srpna 1945 zapojil Sovětský svaz do války proti Japonsku, američtí důstojníci Dean Rusk a Charles Bonested vytýčili 10. srpna jako demarkační linii 38. rovnoběžku, aby Soul zůstal v americké zóně. Moskva to přijala a nepostupovala dále, i když se americká vojka vylodila na Korejském poloostrově až 8. září, tedy dva dny poté, co byla na jihu vyhlášena Lidová korejská republika. Tu USA neuznaly a zavedly tam vojenskou správu, což vedlo k protestům, zvláště když Američané pro správu země využívali lidí, kteří kolaborovali s Japonci.

I když se původně nepočítalo s rozdělením Koreje, nástup studené války to změnil. V obou částech Koreje se ustavily vlády, které vyhovovaly zemím, jež je měly pod svou správou. V únoru 1946 se na severu stal předsedou Prozatímního lidového výboru v Severní Koreji Kim Ir-sen, na jihu stanul v témže roce v čele země Li Syn-man (I Sung-man), který vedl exilovou vládu už za druhé světové války.

Rozhodnout o osudu země měly 10. května 1948 volby pod patronací OSN, ale Pchjongjang je na svém území odmítl. Na jihu v nich zvítězil Li Syn-man a 15. srpna vyhlásil Korejskou republiku, kterou OSN uznala. Reakce přišla záhy, 9. září byla vyhlášena Korejská lidově demokratická republika (KLDR) v čele s Kim Ir-senem. Tu uznala 11. října Moskva a 21. října další lidové demokracie včetně Československa.

Představitelé obou Korejí plánovali sjednocení země pod svou vládou, což vedlo v roce 1949 ke četným pohraničním střetům. Když získal Kim Ir-sen na začátku roku 1950 souhlas Mao Ce-tunga s plánem sjednotit Koreu silou a Moskva se proti tomu napodruhé nepostavila, otevřela se cesta k válce.