Rodinu po tsunami nikdy nenašel. Bůh to tak chtěl, věří

Do města Banda Aceh, které je od vesnice Lampuuk vzdálené cca 17 kilometrů, příliš zahraničních návštěvníků nejezdí. „Vy u nás budete týden? A proč? Obvykle u nás lidé zůstávají jen jednu noc, a to jen kvůli tranzitu,“ divil se po mém příjezdu majitel ubytovacího zařízení v místě, kterému bychom v rozsahu škod vlivem tsunami jen těžko hledali konkurenta.

Jeho slova zdejší turistickou situaci vystihují beze zbytku. Pokud sem už turista zavítá, pokračuje vzápětí na nedaleký ostrov Pulau Weh za potápěním. O tyto jedince se z velké části stará zdejší taxikář a průvodce Nazmi Hamied. Se svérázným Indonésanem, kterému nikdo neřekne jinak než Bob, jsem se setkal ještě v den svého příjezdu na Sumatru.

„Tsunami nás naučilo vzájemně si pomáhat, hodně to lidi semknulo,“ říká mi Bob a vzápětí mi ukazuje fotku, na níž se uprostřed ruin tyčí bílá mešita. „To je moje vesnice, tsunami ji kompletně zničilo. Zůstala stát jenom mešita. Musíš se k nám přijet podívat, bydlím přímo vedle ní,“ pozval mě do vesnice Lampuuk a já pochopitelně nemohl odmítnout.

Vesnice prošla dlouhým obdobím obnovy a rekonstrukce a po 20 letech od přírodní katastrofy je zase plná života. Kdyby člověk nevkročil do útrob zmíněné mešity s názvem Masjid Rahmatullah, ani by ho nenapadlo, že byla vesnice i celá její infrastruktura doslova srovnána se zemí.

Právě uvnitř chrámu i člověk, který není obeznámen s historickými událostmi, pochopí, co se zde před lety odehrálo. V levém rohu budovy byl totiž s odkazem na tragédii zachován původní tvar poškozených částí a na zemi rovněž leží zřícené sloupy.

Budova, která se nachází pouhých 500 metrů od pobřeží, prošla v roce 2006 nezbytnou rekonstrukcí. Avšak díky skutečnosti, že jako jediná dokázala vzdorovat ničivým silám tsunami, se stala symbolem odolnosti a pro místní komunitu je dnes místem s hlubokým náboženským a kulturním významem.

„Tsunami to tady 26. prosince 2004 celé zničilo. Většina budov byla srovnána se zemí a většina místních lidí zemřela, včetně mé rodiny. O život ten den přišli moji rodiče, babička, celé rodiny mých dvou bratrů i sestry. Celkem jsem přišel o 16 členů rodiny,“ líčí Bob citlivé detaily následků přírodní katastrofy.

Podle britského Guardianu zemřelo na následky tsunami ve vesnici Lampuuk 6000 ze 7000 obyvatel. Podle jiných zdrojů jich přežilo dokonce ještě méně.

„Byl jsem tehdy v Jakartě, kde jsem pracoval. Do vesnice jsem přijel tři dny po tsunami, abych našel svoji rodinu. Už nikdy jsem je ale neviděl,“ dodává s tím, že se mu podařilo najít jen tělo manžela své sestry.

„Ale až po třech letech. Máme tu hroby, kde se tehdy majitel pozemku rozhodl postavit dům. Těla se tak musela přemístit a manžel sestry měl u sebe stále peněženku s občankou,“ tvrdí a dodává, že o všechny příbuzné nepřišel. Zbyly mu dvě sestry, dva bratři a jejich rodiny, které tehdy žily ve městě Banda Aceh.

Bob se poté vrátil do Jakarty, po čase ho to ale táhlo zpět domů. „V roce 2007 jsem se vrátil na pozemek svých rodičů, kde byl postaven nový dům díky pomoci Turecka a tamních organizací. Postavily tady 700 domů, což je úžasné. I já se ale chtěl na pomoci podílet, a tak jsem navázal spolupráci s Americkým červeným křížem a stal se v Lampuuku jejich facilitátorem,“ vysvětluje a dodává:

„Nejprve jsme ve vesnici zasadili tři tisíce stromů, mangovníky, pomerančovníky a chlebovníky. Pak jsme rovněž rozjeli projekty na podporu místních dětí a založili umělecké studio, kde se učily tradiční tance a další kreativní činnosti. Některé z nich přišly o rodiny, naším cílem bylo vrátit jim zpět úsměv na tvář.“

Dnes Bob pracuje jako průvodce a taxikář. „Dělám tzv. tsunami tour, vozím lidi na místa, která jsou s přírodní katastrofou nějakým způsobem spjata. Chci, aby návštěvníci věděli, co se tu stalo a jak jsou místní lidé silní. To, co se odehrálo, je hrozné, ale Bůh to tak z nějakého důvodu chtěl,“ uvedl s tím, že je velmi důležité si katastrofu připomínat, což ostatně potvrzuje i nápis uvnitř mešity: „Na tsunami nezapomínejme.“

„26. prosince máme státní svátek. Všichni ten den jdeme do mešity a společně se modlíme. O tsunami se rovněž učí ve školách a pravidelně se testuje varovný systém, kdyby se něco podobného v budoucnu opakovalo. Dnes už jsme připraveni, víme, jak se zachovat, ale tehdy o tsunami bohužel nikdo netušil,“ tvrdí Bob.

Když se s ním loučím, trvá na tom, aby v rozhovoru zazněla ještě jedna věc. „Tehdy nám pomohly desítky států, naší vesnici konkrétně Turecko. Bez této pomoci bychom to nikdy nezvládli, takže – mockrát děkujeme!“