Pasažérka po transplantaci měla v příručním zavazadle své původní srdce

Jessice Manningové je teprve 30 let a rozhodla se, že se přestěhuje z Nového Zélandu do Austrálie. S sebou si vzala i vlastní srdce, které ovšem u celníků a pracovníků bezpečnostní kontroly vzbudilo podezření. Museli prověřit, zda z balíčku nemůže vzejít nějaké nebezpečí, třeba zdravotní.

Po vysvětlení vše nabralo dobrý konec a žena si mohla oddechnout. „Strávila jsem tam asi hodinu, než se to vyjasnilo, a já jsem mohla dostat své srdce do Austrálie. Teď ho mám zase v bezpečí ve své skříni,“ řekla minulý týden deníku New Zealand Herald.

Pracovník ochranky podle ní nevěděl, co si má počít. „Tak si šel promluvit se svým šéfem, načež mi vyhrkly do očí slzy. Ten chlapík byl ale velmi milý. Chápu, byl jen opatrný. Prostě se bál, abych do Austrálie nezavlekla nějakou nemoc,“ dodala paní Jessica, která pracuje jako učitelka.

Že je stále naživu, za to vděčí dárcům orgánů. V roce 2016 jí lékaři dávali jen dva roky života, pokud by se nepodařilo najít dárce srdce a jater. Po 16 měsících svitla naděje, která vyústila v transplantaci obou orgánů.

„Trvalo jim dlouho, než se rozhodli, zda je to něco, co stojí za riziko,“ řekla dále. Paní Jessica, původem z Nového Zélandu, se narodila se šesti srdečními vadami. V dětství a dospívání podstoupila několik srdečních operací. První zákroky absolvovala v pěti měsících a poté ve věku tří a šesti let.

Po transplantaci darovala své srdce pro potřeby lékařského výzkumu. Po deseti měsících jí ale vědci zavolali, že už orgán nepotřebují, a zeptali se, zda jej nechce zpátky.

Jakmile dostala nové srdce a játra, konečně prý poznala, jaké to je žít téměř normální život. „Vždycky jsem měla problémy s dýcháním, a nemohla jsem proto provádět některé činnosti,“ vysvětlila pacientka. Když se jí lidé ptají, co je pro ni nejlepší po transplantaci, tak odpovídá: „Můžu dýchat.“