Operace Suverénní hranice. Rázná Austrálie radikálně srazila počet připlouvajících migrantů

V roce 2013 do Austrálie připlulo ze zemí jako Indonésie, Írán nebo Srí Lanka zhruba 20 tisíc migrantů, přičemž řada jich na cestě zahynula, podotkla letos britská stanice BBC s tím, že slib tvrdé protiimigrační politiky tehdy pomohl vyhrát volby pozdějšímu premiérovi Tony Abbottovi z pravostředé Liberální strany. A navzdory původní kritice ze strany tamní levice tato politika víceméně beze změny pokračuje i za současné vlády, kterou vede labouristický premiér Anthony Albanese.

Základem australské protiimigrační politiky se stalo „bezpečné odstranění plavidel z australských vod s cestujícími a posádkou vrácenými do zemí jejich odjezdu“, což v praxi znamená, že pohraničníci se snaží důsledně bránit tomu, aby člun s migranty u australských břehů vůbec přistál.

Austrálie v rámci stále trvající „operace Suverénní hranice“ začala migranty připlouvající na lodích bez výjimky posílat do detenčních center mimo zemi, konkrétně do táborů na ostrově Manus na Papui Nové Guineji a na ostrovním státě Nauru (aktuálně funguje jen druhý z nich).

Migranti tu mohou být drženi v podstatě neomezeně dlouho do té doby, než jejich azylové řízení skončí a je rozhodnuto buď o jejich deportaci, nebo je jim přiznán status uprchlíka a dostanou nabídku usadit se v třetích zemích. Nejčastěji šlo o Spojené státy, Kanadu nebo Nový Zéland, ale tento proces je v praxi extrémně pomalý. „Na Papui Nové Guineji zůstává více než 50 uprchlíků, které Austrálie před více než deseti lety poslala do nyní již uzavřeného střediska na ostrově Manus,“ napsal k tomu letos v dubnu britský list The Guardian.

Tvrdá politika i podmínky v táborech byly opakovaně terčem kritiky, mimo jiné ze strany Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. V roce 2019 australská média informovala o nejméně 26 pokusech o sebevraždu mezi migranty na ostrově Manus.

Nesmlouvavá politika se ale také projevila na prudkém propadu množství migrantů, kteří se snažili do Austrálie připlout. V roce 2021 nepřiplul žádný, v roce 2022 jich bylo 199, v roce 2023 to bylo 74. Letos v dubnu pak vyvolal pozdvižení jediný případ člunu se zhruba 40 muži z Bangladéše, Indie a Pákistánu, kteří přistáli u severozápadních břehů Austrálie.

Důležitý je ale v tomto případě kontext – množství těch, kteří v Austrálii žádají o azyl poté, co do země přiletí letadlem, je dlouhodobě vyšší, než těch, kteří připlouvají na člunech. Loni bylo těchto žádostí 22 916, v říjnu šlo o 2 322 lidí, tedy zhruba 74 denně, upozornil The Guardian. Azylové řízení těch, kteří žádost podají v zemi po příletu, přitom probíhá přímo v Austrálii – a zásadně se tak liší od postupu u lidí připlouvajících na člunech.

Že přenos australského schématu do Evropy nemusí být jednoduchý, pocítili jasně v Británii. Politiku vyhlášenou už v roce 2022 tehdejším premiérem Borisem Johnsonem, která počítala s tím, že azylová řízení všech lidí připlouvajících do Británie se povedou v africké Rwandě a že i úspěšní žadatelé se budou moci usadit jen v dalších třetích zemích, nedotáhl ani Rishi Sunak, jehož konzervativci nedávno prohráli volby.

Plán totiž narazil na množství právních překážek – deportace zastavoval mimo jiné britský Nejvyšší soud i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

Nová labouristická vláda Keira Starmera už rovnou ohlásila, že plán ruší. Do Rwandy dobrovolně odešli jen čtyři migranti, africká země ale dosud vyplacených 270 milionů liber (přes osm miliard korun) Londýnu vracet nehodlá.

Model „rozmístit všude po plážích jižní Evropy ozbrojené složky“, který aktuálně k řešení migrační krize před poslanci navrhl expremiér Andrej Babiš (ANO), má v evropských podmínkách navíc další slabinu, vyplývající z odlišné geografické situace. Například řecký ostrov Kastellorizo dělí od tureckého pobřeží jen dva kilometry moře.

„Ochrana hranic je klíčová, musí se zesílit. Ale jen Itálie má sedm tisíc kilometrů dlouhé pobřeží, 400 ostrůvků… Ochránit to, aby tam neprošel ani jeden člověk, nelze,“ připustila v nedávném rozhovoru s Novinkami europoslankyně Nikola Bartůšek z hnutí Přísaha, které stejně jako ANO v europarlamentu vstoupilo do nové frakce Patrioti pro Evropu.