Nevěřte Číně, chce se stát světovým hegemonem, říká americký expert

V poslední dekádě začala Čína uplatňovat mnohem agresivnější politiku zejména v souvislosti s moři, která ji obklopují, začala si klást nároky na sporné ostrovy ve Východočínském a zejména v Jihočínském moři, kde začala budovat i základny na umělých ostrovech.

Současně začala ukazovat svaly, když po první letadlové lodi spustila na vodu i druhou a ukázala své bojové letouny páté generace. Hájí to obavami, že by se jinak nemusela dostat k oceánům, protože moře, která ji obklopují lemují ostrovy.

Nový přístup Číny začal vzbuzovat větší obavy, naráz se už přestala prezentovat jako pouhá ochotná chudá dílna světa, která zásobuje vyspělé země svými lacinými výrobky. Jaké jsou záměry Číny, ukazuje Pillsburyho kniha, která se stala navzdory tématu bestsellerem.

Pillsbury ukázal, že Čína rozhodně není ta úslužná manufaktura, ale země s velmocenskými ambicemi, která si klade za cíl stát se hlavní světovou mocností. Byť to navenek nikdy otevřeně nepřiznala a nadále se tím nijak nechlubí.

Je to jeden z přístupů Číny, který se prosazoval už v době takzvaných válčících států, tedy mezi lety 475 až 221 před naším letopočtem.

Čína se podle autora často řídila řadou pouček z nichž některé lze nalézt v knize Mistra Suna O válečném umění. Ta říká, že není nutné porazit nepřítele vojensky, protože nejlepší je vítězství bez boje. Skutečná síla se má ukázat, až když se uplatní.

Pillsbury přitom přiznává, že i jemu dlouho trvalo, než porozuměl čínským záměrům a po léta patřil k zastáncům co nejhlubší spolupráce s Čínou.

Pillsbury, který působí ve Střediska pro čínskou strategii, patří k největším expertům na Čínu. Problematice Číny se věnuje od konce 60. let a v otázce vztahů k Pekingu radil americkým vládám od dob Richarda Nixona, který jako první americký prezident navštívil Čínskou lidovou republiku.

Jeho analýzy se využívaly za demokrata Cartera i za republikánů Reagana a Bushe, i později za Clintona i Bushe mladšího. Jako jeden z mála západních expertů jednal i s představiteli čínské armády a poznal i čínské jestřáby. Postupně se nadšeného zastánce pomoci Číny stal jedním z největších kritiků Pekingu.

Jak s lety stále více pronikal do hloubky čínských strategií a dospěl k závěru, že cílem Číny je už od dob Mao Ce-tunga stát se hlavní světovou velmocí, na čemž pracuje dlouhodobě s výhledem na generace dopředu. Právě proto se kniha jmenuje Stoletý maraton. Čínská lidová republika přitom byla vyhlášena před sto lety v roce 1949.

Pillsbury ukazuje, že Čína dokázala mistrně hledat spojence pro realizaci svých zájmů, ať už to byl ekonomický rozvoj, nebo snaha zbavit zemi obklíčení „nepřátelskými prosovětskými státy“, jako byly Vietnam, Mongolsko a Indie. Před útokem na Vietnam v roce 1979 získala informace od Američanů včetně těch zpravodajských

Expert upozorňuje na naivitu Američanů, kdy ve snaze oslabit Sovětský svaz pomáhali Pekingu a vytvářeli tak nástupní prostor pro nového soupeře.

Oslabit Sovětský svaz, který před čínským nebezpečím varoval, bylo za studené války přednější. A tak Spojené státy pomáhaly Číně mnohem více, než by se čekalo. Týkalo se to zbraní či získávání zpravodajských informací. Ty Čína využila v roce 1979 při útoku na Vietnam.

Pro mudžáhidy bojující proti Sovětům v Afghánistánu nakupovaly Spojené státy zbraně v Číně. To Pekingu přineslo nejen výsledek v podobě oslabení SSSR, ale ještě navíc peníze.

Pillsbury o tom ví dost, protože v druhé půlce osmdesátých let pracoval jako koordinátor Senátu pro kongresovou skupinu pro Afghánistán.

Autor otevřeně přiznává, že brutální zásah proti studentům na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 sice mnohé šokoval, nezměnil však americký přístup v k Číně. Washington totiž stále doufal, že to byla jen překážka na cestě k demokratizaci a k volnému trhu, poslední vzepětí reakčních jestřábů.

Až s odstupem Američané dospěli k závěru, že právě tehdy začaly určovat vývoj konzervativci a jestřábi, které Čína navenek sama označovala jen za malou skupinku reakcionářů, již nikdo nebere vážně.

Navíc v té době zaktivizoval Peking všechny své příznivce, aby pomohli Číně zachovat přízeň USA. Získala je obvyklým způsobem, mezi lidmi se zájmem o Čínu, které zvala na semináře. V té době navíc pokračoval hospodářský rozmach Číny.

Podle Pillsburyho však však Čína navzdory svým vyjádřením a vstupu do Světové obchodní organizace nezavedla skutečné tržní hospodářství. Velké podniky neprivatizovala, ale provedla jejich restrukturalizaci do podoby jihokorejských čebolů, jak se označují velké firmy, které působí v řadě odvětví včetně finančního, ovšem pod dozorem států.

Osobně se domnívá, že Čína se spíše drží merkantilismu, když staví na vývozu a hromadění surovin a získávání monopolního postavení. V každém případě se jí za pomocí Světové banky podařilo uniknout problémům s rozkradením státního majetku, jak se tomu stalo při privatizaci v Rusku.

Pillsbury opakovaně zmiňuje, že Čína používá často postupy do válce než dva tisíce let starého období konfliktů mezi válčícími státy, na jejímž konci byla Čína sjednocená. To ale není tak zvláštní, pokud si uvědomíme, že Čína se po konci císařství v roce 1912 ocitla v podobné situaci, kdy různé oblasti Číny ovládali různí vládci, přičemž na území Číny vznikl japonský loutkový stát Mandžukuo. Teprve po porážce Čankajška v roce 1949 byla Čína opět jednotná.

Autor varuje před tím, abychom se opíjeli rohlíkem a mysleli si, že se Čína někdy bude demokratizovat po vzoru západních zemí, natož že by k tomu přispěla naše vstřícnost vůči Pekingu či věřili tvrzením Pekingu, že jestřábi tam nehrají žádnou roli.

Je to poučné čtení, které ukazuje leccos ze záměrů Číny v době, kdy roste její sebevědomí. To mohly poznat nejen státy v sousedství jako Vietnam a Filipíny, ale i Česká republika, jak ukázala mnohá vyjádření čínského velvyslanectví a odvetné akce proti Praze.

Michael Pillbury: Stoletý maraton (Tajná čínská strategie jak vystřídat Ameriku v roli globální supervelmoci a nastolit čínský světový řád )

418 stran Rybka Publishers

90 procent