Nelson Mandela, první černošský prezident Jihoafrické republiky

Narodil se jako Rolihlahla Mandela 18. července 1918 ve vesnici Mvezo asi 400 kilometrů vzdušnou čarou jihozápadně od jednoho z dnešních hlavních měst Bloemfonteinu. V té době bylo území součástí Jihoafrické unie. Stát existoval pod britskou správou s králem Jiřím V. v čele, vznikl sloučením několika kolonií v roce 1910.

Mandelův pradědeček byl králem národa Thembu, jehož náčelníkem byl Mandelův otec Gadla Henry Mphakanyiswa Mandela. Ten měl čtyři manželky a celkem 13 potomků, mezi nimi i budoucího držitele Nobelovy ceny za mír Nelsona.

Mandelovo jméno Rolihlahla v jazyce Xhosa znamená Potížista. Známý je i pod jmény Dalibunga, které obdržel po oslavě vstupu do dospělosti, a Madiba, klanovém jménu. Ta v Jihoafrické republice požívají nejvyšší vážnosti.

Oba Mandelovi rodiče byli negramotní, matka ho ale poslala v sedmi letech do náboženské školy. Tam také hned první den od učitelky obdržel jméno Nelson. Jak později vzpomínal, tento zvyk se uplatňoval hlavně kvůli „britským předsudkům o našem vzdělání“, děti tedy dostávaly jména bližší britské kultuře.

Když zemřel Mandelův otec, matka se zasloužila, aby se Nelsonovým poručníkem stal královský regent národa Thembu náčelník Jongintaba Dalindyebo. Ten jej přijal a Mandela tak měl přístup k nejlepšímu vzdělání, jaké se mohlo černochům v té době dostat.

Na konci třicátých let studoval na černošské univerzitě ve Fort Hare, odkud ho však vyhodili kvůli organizování studentské stávky. Odešel studovat práva na Witwatersrandskou univerzitu do Johannesburgu. Účastnil se úspěšného protestního pochodu proti zdražování ceny jízdného v městských autobusech.

V roce 1943 se přidal k Africkému národnímu kongresu (ANC). Toto multirasové národnostní hnutí usilovalo o politické změny, zejména v oblasti rasové diskriminace. Brzy nato vznikla Liga mladých ANC, Mandela se stal členem jejího výkonného výboru.

V roce 1944 se oženil s Evelyn Ntoko Maseovou. Postupně se jim narodili syn Madiba Thembekile, dcera Makaziwe, která zemřela v devíti měsících na meningitidu, další syn Makgatho a druhá dcera, která rovněž dostala jméno Makaziwe. Manželství se rozpadlo v 50. letech. Maseová nejevila o politiku přílišný zájem a přidala se ke Svědkům Jehovovým. Mandelovi nevyhovoval jejich pasivní a podřízený postoj k útlaku, v roce 1958 se s ní rozvedl.

Po volbách v roce 1948, v té době volební právo měli pouze běloši, se nejsilnější Znovusjednocená národní strana sloučila s Afrikánskou stranou. Pod novým názvem Národní strana nastolila politiku apartheidu, uzákoněnou rozsáhlou rasovou segregaci. Mandela spolu s ANC rozpoutal nenásilnou odbojnou kampaň, inspiroval se činy Mahátmy Gándhího, který tento způsob vzdoru praktikoval v Indii.

Pro svou ideovou blízkost s komunismem byl v roce 1952 podmínečně odsouzen a dostal zákaz účastnit se veřejných vystoupení po dobu 6 měsíců. Podobný zákaz obdržel později ještě několikrát. S přítelem si otevřeli advokátní kancelář. Jako jedinou svého druhu řízenou černými Afričany ji ve velkém vyhledávali černoši stěžující si na policejní brutalitu.

Mandela přestával věřit v poklidný odpor. Po neúspěchu protestu proti přesídlení černochů z předměstí Johannesburgu předpokládal, že násilná akce je nezbytná pro ukončení aparthiedu a nadvlády bílé menšiny. ANC tehdy připravovala Lidový kongres, vybídla Jihoafričany, ať popíší své představy o poapartheidní zemi. Na základě reakcí vznikla v roce 1955 Charta svobody.

Za svou činnost byl spolu s dalšími členy vedení ANC v roce 1956 obviněn z velezrady. Po zdlouhavém procesu byl Mandela o pět let později nakonec osvobozen pro nedostatek důkazů.

V roce 1958 se Mandela rozvedl s první manželkou, ve stejném roce se oženil s o 18 let mladší Nomzamo Winifred Zanyiwe Madikizelovou, kterou svět dnes zná jako Winnie Mandelovou. Ještě v tom roce se jim narodila dcera Zenani, o dva roky později následovala další dcera Zindziwa.

V roce 1960 policie zastřelila 69 osob v Sharpesville při protestu proti nošení zákonem nařízených osobních dokumentů. Po nepokojích bylo vyhlášeno stanné právo, ANC i další antirasové skupiny byly zakázány a tisícovky jejich příznivců skončily ve vězení. Tehdy Mandela stál u zrodu militantního křídla ANC uMkhonto we Sizwe (Kopí národa, MK) a předsedal mu.

Cílem byla sabotáž, která vyvine tlak na vládu při minimu obětí. Mandela věřil, že tento přístup má rovněž největší naději na pozdější rasové usmíření. Své bombové útoky MK cílilo zejména na elektrárny, telefonní linky a prostředky hromadné dopravy v noci, kdy v nich nejsou pasažéři.

V roce 1962 byl Mandela zadržen a odsouzen k 5 letům vězení za organizování stávek a nepovolený odjezd ze země. Dříve v témže roce se při cestách po Africe setkal s několika hlavami států, v Etiopii podstoupil i výcvik vedení partyzánské války, ten však nedokončil. Vedoucí pozici v ANC zaujala jeho manželka Winnie. Často byla držena v domácím vězení a opakovaně i přímo ve věznici, nejdéle přibližně na 16 měsíců.

V dalším roce objevila policie při razii dokumenty líčící činnosti MK, v některých se objevovalo i Mandelovo jméno. Ten se spolu s některými dalšími obviněnými přiznal k sabotáži, odmítal ale účast na spiknutí proti vládě a snaze o převrat. Během procesu pronesl svou slavnou řeč I Am Prepared to Die (Jsem připraven zemřít). Byl shledán vinným ze všech obvinění, místo původně navrhovaného trestu smrti dostal doživotí.

Mandela byl převezen do vězení na ostrově Robben Island poblíž Cape Townu, kde pracoval ve vápencovém lomu. Zpočátku neměl dovoleno nosit ochranné brýle, což vedlo k nenávratnému poškození zraku. Trávil čas také studiem afrikánštiny a islámu. Nesměl se zúčastnit pohřbu své matky ani svého syna Thembiho, který zahynul v roce 1969 při autonehodě.

Byl zařazen do nejnižší kategorie vězeňských práv, měl nárok pouze na jednu návštěvu a jeden dopis každých 6 měsíců. Životní úroveň vězňů se časem zlepšila, Mandela byl překlasifikován a mohl tak více psát dopisy a pokračovat ve svém korespondenčním studiu práv na Londýnské univerzitě.

Na přelomu 70. a 80. let zesílily protesty proti Mandelovu věznění. Propuštění žádala i Rada bezpečnosti OSN. Jihoafrická vláda nátlaku odolala, její spojenci USA a Spojené království považovaly ANC za prokomunistickou teroristickou organizaci. Spojené státy jej ze seznamu teroristů vyškrtly až v roce 2008.

V roce 1982 byl Mandela spolu s několika dalšími kolegy z ANC přemístěn do věznice Pollsmoor v Cape Townu. O tři roky později mu státní prezident Pieter Willem Botha nabídl svobodu, pokud se zřekne násilí jako prostředku politického boje.

Další jednání o možném Mandelově propuštění probíhalo v roce 1988. Ministr spravedlnosti Kobie Coetsee sestavil vyjednávací tým. Ten přislíbil propuštění politických vězňů pod podmínkami, že se ANC navždy vzdá násilí, zpřetrhá vazby s komunisty a nebude usilovat o nadvládu většiny. Mandela odmítl s tím, že ANC zanechá ozbrojených aktivit, jakmile vláda skoncuje s násilím.

Pozornost Mandelovi přinesl koncert, který se na počest jeho 70. narozenin konal na londýnském stadionu Wembley. Vystoupilo zde několik hudebních hvězd jako Whitney Houstonová, Sting či Stevie Wonder.

U Mandely propukla tuberkulóza, byl převezen do vězení poblíž města Parrl nedaleko Cape Townu, kde se těšil slušným vězeňským podmínkám. Mohl být často navštěvován a měl k dispozici osobního kuchaře. Na sklonku roku 1989 se setkal s novým státním prezidentem Frederikem Willemem de Klerkem, který poté povolil dosud zakázané politické organizace a vyhlásil Mandelovo bezpodmínečné propuštění.

11. února 1990, po 27 a půl roce, se Mandela stal opět volným občanem. Při odchodu z vězení ho zdravily nadšené davy a záběry přenášely televize do světa.

V dalších měsících cestoval a pronášel projevy. Za svůj hlavní cíl vyhlásil záměr získat volební právo pro jihoafrickou černošskou většinu. Stal se mezinárodním symbolem boje proti rasismu a v červenci 1991 ho ANC zvolil svým prezidentem. Mandela jej přeměnil z opozičního hnutí v politickou stranu. V roce 1993 obdržel společně s de Klerkem Nobelovu cenu míru.

Podle ústavy prezidenta volí Národní shromáždění (dolní komora Parlamentu) po volbách. V roce 1994 v nich zvítězil Africký národní kongres a Mandela byl následně zvolen prvním černým prezidentem Jihoafrické republiky. Ve vládě zasedli i členové Národní strany a také strany Inkatha Freedom Party reprezentující národ Zulu. De Klerk se stal jedním ze dvou zástupců prezidenta.

Ve stejném roce vydal knihu Long Walk to Freedom (Dlouhá cesta za svobodou). Tento životopis začal chystat již v 70. letech, kdy se mu podařilo část knihy dostat tajně z vězení.

Během své vlády se zasazoval o sjednocení země a odstranění rasové nesnášenlivosti. Černošské obyvatelstvo chovalo velký odpor k rugby, které v minulosti nesmělo vůbec hrát a národní tým tvořili pouze běloši. Když Jihoafrická republika pořádala v roce 1995 mistrovství světa a hrála finále, přišel Mandela na utkání oblečený do dresu národního týmu. Po výhře nad Novým Zélandem také předal kapitánovi Francoisi Pienaarovi trofej šampionů.

Mandela se stal prezidentem v zemi s obrovskými rozdíly v bohatství, vzdělání i přístupu k veřejným službám mezi jednotlivými skupinami obyvatel. Ze 40 milionů obyvatel byla třetina negramotná a více než čtvrtina neměla doma zavedenou vodu, ještě více osob bylo bez elektřiny či kanalizace.

Za Mandelovy vlády vznikla Komise pravdy a usmíření, která vyšetřovala zločiny vlády i ANC během apartheidu. V roce 1995 založil Dětský fond Nelsona Mandely, jemuž věnoval třetinu svého prezidentského platu.

V té době již žil s manželkou Winnie tři roky odloučeně, rozvod jejich svazek ukončil v roce 1996. O dva roky později se Mandela oženil potřetí. Vzal si bývalou mozambickou ministryni školství a kultury a vdovu po mozambickém prezidentovi Graçu Machelovou. Tím se stala první dámou ve druhé zemi.

O rok později byla přijata nová ústava. Zástupce prezidenta de Klerk proti ní protestoval, celá Národní strana vystoupila z vlády s tvrzením, že ANC k ní nepřistupuje jako k rovnému partnerovi. Jediným Mandelovým zástupcem tak zůstal Thabo Mbeki, na něhož postupně Mandela delegoval čím dál více činností.

V prosinci 1997 se Mandela vzdal funkce prezidenta ANC, na jeho místo byl zvolen právě Mbeki. Ústava umožňovala, aby byl prezident zvolen do pětiletého funkčního období dvakrát, Mandela ale o obhajobu úřadu neusiloval. V roce 1999 mu bylo 81 let a dalších voleb se neúčastnil. Zvítězil v nich opět Africký národní kongres a novým prezidentem byl zvolen Thabo Mbeki.

Po odchodu z politiky zůstal Mandela aktivní, setkával se s mnoha světovými lídry a pracoval pro Nadaci Nelsona Mandely zaměřující se na rozvoj venkova, výstavbu škol a boj s nemocí AIDS. Vystoupil proti intervenci NATO v Kosovu v roce 1999.

Postupně ustupoval z veřejného života, ale aktivně v roce 2004 podporoval jihoafrické snahy o přiřčení pořadatelství fotbalového mistrovství světa pro rok 2010. Tato kampaň byla úspěšná, Mandela se navzdory špatnému zdraví zúčastnil závěrečného ceremoniálu před finálovým utkáním turnaje, zdravily ho nadšené ochozy.

5. prosince 2013 svět obletěla zpráva, že Nelson Mandela po dlouhé léčbě podlehl plicní infekci ve věku 95 let. Ve stejném okamžiku se v Londýně konala premiéra životopisného filmu Mandela: Long Walk to Freedom (Mandela: Dlouhá cesta ke svobodě) za přítomnosti mj. dvou Mandelových dcer, vévody Williama a vévodkyně Kate.

Na jeho pohřeb dorazilo mnoho desítek významných politiků a jiných osobností. Nechyběl americký prezident Barack Obama se třemi předchůdci, francouzský prezident, nizozemský i belgický král.

Mandelovo úmrtí dostalo do nepříjemné situace českou politickou špičku. Bylo nutné stanovit, kdo bude na pohřbu reprezentovat Českou republiku. Slova premiéra v demisi Jiřího Rusnoka pronesená ve Sněmovně zachytil mikrofon. Patrně nebyl nadšený z představy, že by se na jih Afriky měl vydal on.

Vyvoleným se nakonec nestal ani prezident Miloš Zeman, na pohřeb letěl ministr zahraničí Jan Kohout. V Poslanecké sněmovně byla následně instalována červená kontrolka upozorňující na zapnutý mikrofon, aby se neopakovalo podobné faux pas.

V roce 2009 Organizace spojených národů vyhlásila 18. červenec, den Mandelových narozenin, Mezinárodním dnem Nelsona Mandely.