Článek
Zjednodušeně se dá říci, že oceánské proudy míchají teplou a studenou vodu, vzdušné proudy to dělají také. Podle nové studie se však na míchání vody podílejí i malincí mořští tvorové, kteří většinou slouží ostatním živočichům jako zdroj potravy.
Zooplankton, od mikroskopického planktonu po medúzy, hraje podle autorů nové studie při míchání oceánu ve velkých hloubkách významnou roli. Pokud je to pravda, může mít například znečišťování oceánu mnohem větší a širší dopad, než se doposud soudilo. Kromě narušení potravních řetězců a ubývání ryb, může mít vliv i na globální klima.
Kanaďani si všimli, že plankton vytváří víry
Autoři studie jsou z Kalifornského technologického institutu v Pasadeně a jejich hlavním oborem je aeronautické inženýrství a bioinženýrství. Šéf týmu John Dabiri se už po léta zabýval prouděním - především ve vztahu k medúzám a k analýze jejich pohybu. Před třemi lety prokázali kanadští vědci, že se zooplankton podílí na vytváření vírů v pobřežních zátočinách při své migraci za potravou, kdy mění polohu ve směru na horu a dolů ve vodním sloupci.
Tak vznikla teorie, že v globálním měřítku může mít plankton vliv na promíchávání oceánu, protože se pohybuje ve vodním sloupci nahoru a dolů. Řada vědců tuto myšlenku odmítla s poukazem, že v případě zooplanktonu jde o příliš malé živočichy a veškeré možné proudění rychle vymizí bez většího efektu.
Teorii míchání nakousl Darwinův vnuk
Nicméně Dabiriho myšlenka zaujala, začal pátrat a narazil překvapivě na 50 let starou teorii, jejímž autorem byl vnuk Charlese Darwina. Vyslovil předpoklad, že živočichové táhnou při pohybu okolní kapalinu podobně jako lžíce vytahovaná ze sklenice medu.
Přitom podle Dabiriho nezávisí ani tak na velikosti živočicha, ale spíše na jeho tvaru a především na hustotě kapaliny, v níž se pohybuje. A tak zatímco velryba táhne přibližně dvojnásobek svého tělesného objemu, zooplankton je mnohem efektivnější - táhne pěti až desetinásobek svého tělesného objemu. Počty jedinců zooplanktonu jsou v oceánu nevyčíslitelné a přes své malé rozměry mohou mít značný vliv.
Experiment s medúzou teorii potvrdil
Dabiri proto společně se svými kolegy přikročil k experimentu. Vstřikovali fluorescentní látku do blízkosti medúz a pak sledovali, kolik vody sebou natáhne. Výsledek je překvapil.
"Je to hodně důležité, ale dosud se to většinou přehlíželo," komentoval zveřejněné výsledky William Dewar z Floridské státní univerzity. Studie je součástí širšího výzkumu, který se snaží zmapovat vliv mořských živočichů na ekosystém.
Na mnoha místech ve světě byly narušeny ekosystémy v pobřežních vodách nebo na trasách zámořské přepravy. Například v Austrálii se obávají, že kvůli emisím oxidu uhličitého postupně vzroste kyselost místních vod a s tím vymizí plankton. S tím se naruší nejen potravní řetězec, ale podle nové studie i proudění v oceánu. Důsledkem bude údajně snížená schopnost oceánu ukládat oxid uhličitý. To by přineslo růst jeho hodnot v ovzduší.