Kouzelně výdělečný byznys pod rouškou víry

Po internetu jsem si už z Česka psal s jedním člověkem, který, když jsem se ho zeptal na zajímavá fotografická témata, sám přišel s nápadem na „exorcismus“. Slíbil mi, že až přiletím do Addis Abeby, tak v jeho autě společně objedeme kostely a další vhodná místa, abychom zjistili, kde se bude konat nejbližší vymítací seance.

Naším cílem tedy bylo najít ideálně kněze, který by nás o takovém chystaném rituálu jednak informoval a jednak by s účastníky předem domluvil, že jim nebude vadit focení. Když jsem se do etiopské metropole dostal, tak dny ubíhaly a já s novým přítelem Hailem objížděl každé ráno kostely a zpovídal jednoho kněze za druhým.

Nikdo ale o ničem nevěděl, nebo nám nic říct nechtěl. Zkrátka to vypadalo dost zoufale. Koneckonců zhruba stejně jako pokoj, ve kterém jsem v Addis Abebě bydlel.

Po několika dnech mě Haile opět kolem šesté ráno vyzvedl a s jiskrou naděje v očích mi oznámil, že cítí, že tentokrát to vyjde, a že se dozvěděl o jednom neznámém místě za městem. Na okraji metropole zaparkoval a dál už jsme museli jít pěšky. Kráčeli jsme po prašné cestě. Do kopců a zase z kopců, přes vesnice, lesem i po louce, až jsme najednou vystoupali na poslední kopec, odkud už byl v dálce vidět obrovský dav lidí.

Haile mi oznámil, že se tam právě odehrává exorcistický rituál a že nyní už je můj úspěch jen v rukou božích. Šance, že tam přijdu jako jediný běloch a v klidu si budu fotit veškeré dění, byla dost spekulativní, ale věřil jsem si. Měli jsme informaci, že rituál vede velice populární etiopský kněz, který proslul právě díky exorcismu. Byl tak slavný, že tam měl i své sekuriťáky.

Přišel jsem až k davu a pomalu jsem se rozkoukával. Bylo tam minimálně sto padesát lidí. Kněz jim zkrápěl čela svěcenou vodou a žehnal jim křížem. Ve skutečnosti jim fanaticky stříkal hadicí vodu přímo do obličejů. Lidé řvali, brečeli a hystericky sebou škubali. V momentě, kdy jsem jenom trochu naznačil, že se začnu na dění kolem sebe dívat skrz hledáček, náhodný účastník mi dal pohledem i gestem jasně najevo, že se mu to nelíbí.

Obcházel jsem dav kolem dokola, ale stačilo, abych z dálky jen párkrát cvaknul, a už na mě kývalo více zamračených lidí a posunky mi naznačovali nesouhlas. Můj optimismus klesl přesně na hranici s pesimismem. Dav byl hustý a velký. Vůbec to nevypadalo, že bych se mohl dostat k epicentru vymítání. Jak ale Haile prve mluvil o tom, že můj úspěch je už jen v rukou Boha, tak v tu chvíli se stalo něco nečekaného.

Přišel ke mně úplně neznámý chlápek, a aniž by cokoliv řekl, vzal mě za ruku a prodral se se mnou davem až ke knězi. Možná že sám bral toho bláznivého bělocha s foťákem jako příležitost, jak se protlačit k centru dění. Jestli jo, tak byl tedy dost pohotový. Každopádně nás nikdo nezastavil, on na mě jen mrknul a já se rozhlédl a viděl, že jsem uprostřed celého toho mumraje. Stál jsem přímo před knězem. Vyšokovaný. Lidé se na mě navíc pořád mračili.

Po chvíli se ke mně přitočil chlap ve fialové vestě s nápisem SECURITY a zeptal se mě: „Máš na tohle nějaký povolení?“ „No jasně,“ odpověděl jsem asi dostatečně přesvědčivě. První problém za mnou. Netrvalo ale dlouho a bělocha s foťákem si všiml i kněz. Dlouze se na mě zadíval, nebo alespoň mně tedy přišlo, jako by se zastavil čas. Chvíli mě s kamenným výrazem ve tváři pozoroval a pak se zničehonic pousmál, a já najednou cítil, že mám vyhráno. Od toho momentu se na mě už nikdo nezamračil, nikdo mi už nijak nenaznačil, že by mu překážela moje přítomnost.

Brány k vymítacímu rituálu jsem měl otevřené. Jeden člověk za druhým předstupoval před kněze. Dost mě pobavilo, že kněz kropil lidi normální zahradní hadicí, ze které měla tryskat „svěcená voda“. Když jsem si toho všiml poprvé, otevřeně jsem se rozesmál. Každý, koho voda zasáhla, začal brečet, řvát a škubat sebou jako při epileptickém záchvatu. I sám kněz ty lidi bouchal pěstí do hrudníku i do hlavy. V případě jedné staré babičky mi to přišlo obzvlášť brutální.

V pravidelných intervalech kněz nezapomínal zařvat do megafonu, že chce víc peněz. Pravý byznysmen. Nebylo mu hloupé vzít si stodolarovku ani od nejméně devadesátileté babičky, která si v Etiopii tyhle peníze vydělá možná tak za měsíc nebo dva. Tedy jestli vůbec. Obchoduje ten kněz s lidskou nadějí a emocemi? Mimo jiné je známý také tím, že ho v minulosti vyhodili z několika kostelů, protože si v nich vydělával víc, než na kolik si na milodarech přišly samotné kostely. Teď raději provozuje byznys na volné noze. Tedy byznys, pardon, náboženství.

Lidé mají pocit, že z rituálů odchází očištění, a není pochyb o tom, že jim to pomáhá. Otázkou ale je, jestli je léčí pouze síla jejich víry, anebo jestli má kněz opravdu propůjčenou nějakou vyšší moc. Na druhou stranu v jejich ortodoxní kultuře je to víceméně regulérní způsob, jak řešit psychické potíže. U nás jde člověk k psychologovi nebo terapeutovi. Jiný kraj, jiný lék.

Všechno jsem fotil se svým nízkonákladovým výrazem až do konce a viděl jsem, jak kněz po obřadu odjel svým luxusním obrněným vozem i se svou ochrankou. Lidé odcházeli s osvícenými výrazy a já se sebral a šel jsem s Hailem, který na mě celou tu dobu čekal opodál, konečně na pivo do první vesnice, na kterou jsme na zpáteční cestě k autu narazili. Ty fotky vykoupily všechno to útrpné a nepohodlné vyčkávání a nečinnost. Byl jsem plný nadšení, jako by se mi právě narodilo dítě. Řvoucí, brečící a škubající se dítě.