Kdyby v Praze 20 let pochodovali cizí vojáci, asi nebudou mít naše sympatie, říká velitel z Afghánistánu

Upřímně řečeno jsem byl velmi překvapený, že se to složilo jako domeček z karet, a tak rychle. Není to nic, z čeho by byl člověk šťastný, a opravdu si myslím, že stažení mohlo být naplánováno lépe, ale jak se říká, po bitvě je každý generál. Nemám již informace o tom, jaká byla situace, jaké informace byly v dané chvíli k dispozici, a asi nikdo nečekal, že afghánská vláda i ozbrojené síly zkolabují tak rychle.

Bohužel, je to důkazem toho, že afghánské vládní struktury neměly důvěru a podporu obyčejných lidí. Afghánistán není stejnorodý stát, skládá se asi z dvaceti národností. Každá skupina má své parciální zájmy. Otázkou je, zda jsme vůbec měli šanci udělat z Afghánistánu stabilní zemi, a už vůbec nehovořím o demokratické společnosti. To ale opravdu není mise pro vojáky, vojáci svůj úkol splnili.

Ale chci věřit tomu, že i díky naší přítomnosti se změnil i Tálibán. A možná i současný postup Talibánu je jiný, než jaký by byl, kdyby to byl Tálibán z roku 2001. Uvidíme, jak se situace v Afghánistánu bude dále vyvíjet.

V roce 2001 bylo správné, že jsme tam šli a ukázali, že nenecháme teroristy dělat, co si zamanou, že jsme schopni zasáhnout. To bylo důležité a bude to důležité i v budoucnu. Podle mého názoru vstup do Afghánistánu byl správný. Tenkrát tam koaliční síly byly vítány, mohly se volně procházet po Kábulu. Když jsem tam byl já, v letech 2006 až 2007, tak už to tak nebylo.

Tady je ta klíčová otázka – máme konflikt a víme, jak probíhá. Po skončení bojů nastává fáze, kdy by se měl postupně vrátit mír a stabilita, a pro to je potřeba vytvořit podmínky. Šlo o to, jak zajistit přechod k mírovému stavu, jak rekonstruovat stát, jaké na to máme nástroje, a jednou ze základních podmínek je získat si srdce lidí. Pokud nezískáme podporu obyčejných lidí, tak to nepůjde.

Západní demokracie je skvělý systém, ale někdy zapomínáme, že lidé, kteří vyrůstali a žili v jiném prostředí, mají jiné kulturní i společenské hodnoty. Je také potřeba vzít v úvahu i složité geografické podmínky se zaostalou dopravní infrastrukturou. Z toho všeho vyplývá, že to bude chtít čas, hodně času.

My jsme působili v Afghánistánu na přelomu let 2006 a 2007. Už tenkrát jsme poznali, že situaci v Afghánistánu nelze vyřešit za čtyři nebo pět let. Taky jsme věděli, že už to není mise primárně pro vojáky. Už tenkrát jsme si byli vědomi problémů s vytvořením stabilní vlády a funkčních státních struktur. Není to otázka na pět let, ale na generace. Na druhé straně jsem zde potkal spoustu mladých lidí, kteří mi dávali pocit optimismu, že Afghánci mají zájem situaci změnit.

Netroufám si na to odpovědět, nevím, jak najít ty správné vůdce. Teď se jistě objeví řada lidí, kteří provedou analýzy a řeknou, co všechno bylo špatně a jak to tamti mohli udělat lépe. Ale rozumějte mi, tyto analýzy musíme udělat a poučit se z chyb, které se staly, a z toho, proč k nim došlo. Jenom se obávám, tak jak tomu bývá zvykem, že se objeví řada tzv. „stratégů“, kteří se budou snažit uvařit politický guláš. Analýzu by měli udělat odborníci a pokud možno objektivně.

Díky tomu, že jsem měl možnost sloužit na velitelství NATO, jsem poznal, že jsme schopni se z chyb poučit a přijmout opatření, aby se neopakovaly. Ale chtěl bych i zde zdůraznit, že vojáci své úkoly splnili. Porazili protivníka a připravili základní bezpečnostní podmínky.

To máte pravdu. Mohli se tam stáhnout a stáhli se tam. Je tu i otázka přístupu Pákistánu, jedna věc byl oficiální přístup a druhá, jak to probíhalo v praxi. Ten problém je také v tom, že na první pohled nemáte možnost rozpoznat, jestli se jedná o mírumilovného občana, nebo protivníka. Vidíte, jak přijde Afghánec, a vůbec nevíte, jestli má na sobě sebevražednou vestu, jestli bude takový nebo makový. Ve dne to mohl být zemědělec a v noci tálib. Byla to guerillová válka a neznám v historii případ, kdy se v takové válce podařilo zvítězit. V mnoha věcech jsme se poučili, ale jsou věci, které pouze vojenskou cestou vyřešit nelze.

To je dobrá otázka, ale odpověď je složitá. Když řeknete něco dlouhodobějšího – jak dlouho? Představte si, kdyby nám tady i s krásným dobrým úmyslem pochodovali po Praze cizí vojáci se samopaly dvacet let. Asi těžko si získají naše sympatie.

A který ze států by chtěl svoje vojáky nechávat v zahraničí ještě dalších x desítek let, množná i generací? Dříve nebo později musel nastat čas předat odpovědnost a začít stahovat vojska z Afghánistánu. Když prezident Biden prohlásil něco ve smyslu, že pokud nejsou Afghánci ochotni bojovat za svou vlast, tak nemůže chtít, aby zde umírali naši vojáci, měl pravdu.

Nicméně jsem přesvědčen o tom, že stažení jednotek mohlo být naplánováno lépe. Souhlasím také s tím, co zaznělo od pana generála Šedivého, že dohoda mezi Tálibánem a afghánskou vládou měla být podepsána ještě před odchodem koaličních sil. A v tomto případě souhlasím i s panem prezidentem, že jsme misi neměli ukončovat. A rozhodně jsme ji neměli ukončovat takto.

Už v té době, co jsme působili v Afghánistánu, tak jsme i s ostatními kolegy dospěli k názoru, že vyřešit situaci v Afghánistánu je na generace. Velké rozdíly panovaly mezi jednotlivými oblastmi, mezi venkovem a městy. Na druhé straně díky spolupráci s místními orgány a ministerstvem dopravy a letectví jsem poznal spoustu skvělých a vzdělaných lidí. Trochu se obávám jedné věci ve vztahu k dalšímu vývoji v Afghánistánu.

Když je teď Afghánistán v centru pozornosti, především mediální, tak se politici předhání s tím, jak dále postupovat, jak pomoci afghánským lidem. Ale řekněme si upřímně: Jak to bude vypadat za rok? Do jaké míry se bude Západ zajímat o Afghánistán a o to, co se tam děje? Jestli i potom, až zmizí mediální zájem, bude dál síla a vůle Afghánistánu pomáhat a jakým způsobem. Rozhodně bych si přál, abychom i my, myslím západní společnost, a hlavně naše politiky, neřekli, dobrá, odejdeme, počkáme, až usne ten mediální humbuk, a zapomeneme. To by nebyl krok správným směrem. Ztratili bychom kredit na mezinárodním poli a jenom bychom ještě více povzbudili různé teroristické skupiny. Bude důležité nejen nadcházející situaci sledovat, ale také ji aktivně ovlivňovat, byť jinými než vojenskými prostředky. Záleží na tom, jakým způsobem budeme přistupovat k dalšímu vývoji v Afghánistánu, jaké úsilí a prostředky budeme ochotni věnovat tomu, aby nedocházelo k čistkám a aby i okolní svět poznal, že odchod neznamená zapomenutí.

Nepochybuji, že tam bude probíhat vyřizování účtů a bude hodně kruté, ale ruku na srdce, opravdu je to jenom fenomén Afghánistánu? Asi nikdo z nás by si nepomyslel, že v 90. letech bude znovu válka v Evropě, a dobře víme, k jakým zločinům proti lidskosti tenkrát docházelo. V Afghánistánu půjde také o to, jakou tyto zločiny a krutosti budou mít podporu vládnoucí špičky, a také, jak na ně bude reagovat mezinárodní společenství. Chci věřit tomu, že i díky naší přítomnosti se Tálibán změnil. Možná i jeho postup dnes je jiný, než jaký by byl, kdyby to byl Tálibán z roku 2001.

My, myslím západní svět, bychom měli ukázat, že jsme schopni se o tyto lidi postarat, ale otázkou je, kde by to mělo končit, kolik je to lidí, jak se dají dohledat, kde je ta hranice. Nikdy to nebude optimální a nikdy to nebude spravedlivé ke všem. Ale máte pravdu, tři roky jsou opravdu málo. Nicméně znovu musím zdůraznit, že pro výsledek našeho dvacetiletého snažení v Afghánistánu je důležité, jak se zachováme v následujících letech. Teď se objeví spousta analytiků, kteří budou říkat, co jsme měli udělat, ale teprve budoucnost nám ukáže, jestli mise byla, nebo nebyla úspěšná, jestli jsme splnili základní úkoly, které jsme si předsevzali – odstranit z Afghánistánu mezinárodní terorismus a pokusit se alespoň trochu zlepšit život lidí. Jak říkal kdysi jeden, myslím britský, stratég, že konflikt by měl mít za cíl, aby mír na konci byl lepší než mír na začátku.