Jsi vrah dětí, křičeli doma na amerického pilota, který před 50 lety ve Vietnamu málem zahynul

Na koleji jsem se potkal s náborářem námořní pěchoty, přišel tam mluvit se sportovci kvůli důstojnickým kurzům, a já jsem byl sportovec. Zrovna začal Vietnam. Samozřejmě jsem nechtěl jít do Vietnamu, řekl jsem mu: „Děkuji nechci.”

Měl odznak s půlkou křídla, tak jsme se ho zeptal, co je to ta půlka křídla. Řekl mi, abych jim zavolal. Byl v pilotním výcviku.

Platili soukromou licenci, ale musel jsi se zaregistrovat. A já na to: „Ne, to ne, to znamená, že budu muset jít do Vietnamu.” Oni otočili: „Zaplatíme ti patnáct dolarů za měsíc.” To byly tehdy v letech 1959, 1960 velké peníze. Měl jsem 15 dolarů měsíčně od sportovního oddělení na koleji. To by bylo celkem třicet dolarů měsíčně, nikdy jsem si tolik nevydělal. Řekl jsem OK. Udělal jsem to pro peníze, upsal jsem se jim.

Všichni jsme vstoupili do armády kvůli létaní, abychom se naučili pilotovat. Všichni jsme získali pilotní licenci. Měli jsme lepší výcvik než civilní piloti a když sis odsloužil své penzum a šel k aerolinkám vydělávat a létat po celém světě. Ale, bohužel, je tu takové šrotiště, jmenuje se Vietnam a tam musíte jít nejdřív...

Sestoupili jsme do hladiny pro bombardování mezi 20 000 a 15 000 stopami. To záleželo na výzbroji a úhlu klesání střemhlavého letu, měl jsem letět pod třiceti stupni. První kluk, ten Francouz Jacques Naviaux klesl a letěl po ideální trase dolů k řece. Minul. Řekl jsem si, dobrá, jdu do toho. Slyšel jsem: „Dobrý zásah, Johne.”  Stoupal jsem potom podél svahu. A ti vietnamští kluci odložili své rýžové koule, byla zrovna doba oběda, a udělali ratata. Nebyl to můj den...

Jen pár, ale ta jedna stačila. Střela ráže .50 udělala vlevo dole díru do trupu, proletěla u přípustí (tahu motoru), dál mým ramenem a vletěla do mého sedadla. Roztrhla ho, takže jsem ho nemohl použít. To jsem ale nevěděl. Minula mou paži i mou hlavu. Kdyby mě zasáhla do paže, přišel bych o život.

V letadle nadělala pěknou paseku. Neviděl jsem přes půlku mého krytu kokpitu, byl plný té fašírky, vypadalo to jako směs na hamburger. Setřel jsem to rukavicí. Mezi mnou a klukem vzadu, radarovým operátorem Billem Simonim, byla díra. Kusy z mého ramena prošly tou dírou a zasáhly ho do obličeje. Naštěstí měl helmu se štítkem. Setřel to a křičel: „Johne, Johne, jsi v pořádku?” Neodpovídal jsem mu, jen jsem držel knipl a zvyšoval tah.

Přidával jsem tah a letadlo pořád zpomalovalo, přitom mělo zrychlovat. Asi zasáhli motor. Podíval jsem se dolů na páky tahu motoru a moje ruka tam nebyla, byla ohnutá za mnou, vytáhl jsem paži před sebe, ale byla nepoužitelná, jenom visela. Podíval jsem se na rameno. Hrůza. Maso. Možná jsem to neměl říkat, obvykle o tomhle nemluvím. Pravou rukou jsem přidal plyn a knipl držel koleny. Měl jsem hrozný vztek, co se stalo. Nemohl jsem tomu uvěřit.

Nechtěl jsem se vystřelit, byla tam země plná Indiánů.

Jak jsem pravou rukou přidal plyn, vystoupali jsme do 20 000 stop kvůli protiletadlovému dělostřelectvu. Nemohli jsme letět napříč Severním Vietnamem, protože tam byly všechny ty rakety země vzduch. Museli jsme zpátky přes Laos. V letadle byla díra. Ve 20 000 stopách je zima, je tam možná 40 pod nulou. A myslím si, že to mi zachránilo život. Chlad zastavil krvácení.

Nakonec jsme se dostali k moři. Bill Simoni musel zavolat pátrací leteckou záchrannou službu (SAR), takže nás sledovala loď, viděl jsem, jak nás sleduje, kdybychom se katapultovali. Ptali se mne: „Co chceš dělat? Vystřelit se?“ Ne, je tu ta moje paže. Já s touhle proklatou věcí přistanu. Přiletěl jsem s dlouhým přiblížením. A Billovi jsem řekl, že jestli mu nebudu odpovídat, tak se má ptát dál, a když nebudu stále odpovídat, tak se má katapultovat. Bill se mohl katapultovat, ale zůstal se mnou. Byl to dobrej kluk.

Přistáli jsme. A tam, kde jsme zastavili, dosedla helikoptéra. Otevřel jsem kabinu. Bill vyskočil a odpoutal mne. Pomohl mi na schůdky. Nahoru přiběhli dva kluci, položili mě na nosítka. O dvě minuty později jsem byl už v polní nemocnici v Danangu. Čtyři nebo pět zdravotníků ke mně přišlo s nůžkami, všechno rozstříhali, moji kombinézu, nafukovací vestu, boty.

Bylo to hodně operací. Napřed museli zastavit krvácení. Když jsem byl po operaci, přišel ke mně doktor v polní nemocnici v Danangu a řekl mi: „Nevím, co to bylo, vyndali jsme z ramena hodně černých kuliček, takových malých fazolek.“ Moje máma mi dala růženec a zasáhlo to růženec a rozprsklo to ty zrníčka.

Potom mě odvezli na základnu Clark na Filipínách na další operace, a pak jsem letěl na Havaj. V letadle byli další kluci, na třech horních nosítkách po straně velkého letadla C-141. Jeden ležel celou dobu na břiše, díval se na mne a usmíval se. Když jsem se dostal z morfiového opojení, tak jsem se ho zeptal:  „Proč se na mne pořád díváš a usmíváš se? Můžu tě obrátit na záda?” „Ne, střelili mne do zadku.“

Asi rok a půl, bylo to hodně operací. Rána se zahojí a vrátíte se na další operaci. Nakonec mě dali dohromady, pospojovali ty proklaté věci.

Ano, ale musel jsem projít všemi testy. Plaváním pod vodou, dálkovým plaváním v moři, testy fyzické zdatnosti, abych prokázal, že mohu zase létat. Kvůli Vietnamu potřebovali piloty, necvičili piloty dost rychle, tak jsem se vrátil k výcviku pilotů.

Ano, když jsem přijel do San Franciska na leteckou základnu Travis do nemocnice, věděli, že přijíždíme. A tak tam stáli a křičeli na mě, že jsem vrah dětí. To ve vás nevyvolá dobrý pocit.

Nechtěl jsem zůstat v USA kvůli nenávisti lidí. Když vědí, že jste byl v armádě, jste zločinec. Tak jsem byl rád, že jsem odešel od toho proklatého lidstva, pracoval jsem jako instruktor pro britskou společnost v Saúdské Arábii.

Myslím si, že nejlépe to popsal jednu tmavou deštivou noc v džungli velitel peruti John Verdi. Jeden kluk prohlásil: „Jsme tu, abychom bránili svobodu, mámin koláč, vlajku a Ameriku.“ Velitel na to řekl: „Zmlkni! Nejsme tu, abychom bránili vlajku, nejsme tu kvůli ničemu z toho. Vy kluci tady jste se sem dostali, protože chcete vidět historii z první ruky. Jste tady, protože máte rádi vzrušení, jste tu kvůli vyčerpávajícímu vzrušení z létaní a oklamávání smrti. Žijme a létejme dál. A žádné další řeči o patriotismu, o tom to není.“ A měl pravdu.

Při návratu na základnu jsi v rauši. Poznal jsem, že ten pocit euforie, že jsem dneska unikl smrti, že jsem obehrál smrt, je lepší než marihuana. I když ne tak dobrý jako morfium.

Jak se člověk dostane do letadla, kola se odlepí a je ve vzduchu, život se navždy změní. A to si chceš zopakovat. Ale jsou tu určité požadavky, které musíš splnit. Musíš mít mozek, který je schopen přizpůsobit se všem těm informacím, musíš být trochu chytrý, ale co je nejdůležitější - musíš mít romantické srdce plné dobrodružství.

Jo, všichni jsme to dělali a všichni jsme na to mysleli. Ale hlavně my mariňáci jsme si museli být proklatě jisti, že neshazujeme bomby na naše kluky. Letectvo to dělalo hodně, shodilo to na vlastní lidi, protože si nad tím nepřeletěli, protože neslétli dolů.

Byly tam kouřové granáty, ale nebylo jasné, zda jsou pravé nebo falešné. A na zemi byl taky návodčí, taky pilot námořní pěchoty, který řekl: „Vyznačil jsem naše pozice červenou dýmovnicí.“ Jenže u zlých kluků naproti někdo rozuměl anglicky, tak taky zapálili červenou dýmovnici. A tak jsem měl dvě červené. Co dělat. Mám dvě červené. „Tak se vrať, vyznačím naše kluky modrou.“ Objeví se modrá. A hned po ní druhá modrá - legrační. Tak jsem dostal tyrkysovou a to už jsem je pozitivně identifikoval a shodil náklad a zlí kluci skončili. Letectvo jen přiletělo, shodilo náklad a odletělo.