Článek
Na dodržování příměří na Korejském poloostrově dohlíželi i zástupci Československa. Působili nejen v Repatriační komisi, která řešila návrat zajatců, což bylo velmi komplikované, protože ne všichni Korejci ze severu se chtěli vrátit domů, ale také v Dozorčí komisi neutrálních států, která dohlížela na dodržování příměří a odsun zahraničních vojsk i vojenského materiálu. Do té dva zástupce jmenovala strana Velení Spojených národů (VSN) – ti vybrali Švédsko a Švýcarsko. Poláky a Čechoslováky pak nominovala druhá strana zúčastněná v konfliktu, Korejská lidová armáda a Čínští lidoví dobrovolníci.
V druhé skupině československých vojáků vyslaných do Dozorčí komise neutrálních států působící v Koreji sloužil od poloviny roku 1954 do poloviny roku 1955 i Jaromír Švamberk. Byl tam nejen jako překladatel, ale také dohlížel na odvážení vojenského materiálu a odchod zahraničních vojáků v tzv. vstupních přístavech a účastnil se i šetření střetu amerických a korejských letadel v únoru 1955.
Příjezd
Korea byla již rok po válce, ale vypadala, jako by válka končila včera. Celá trať od severu k jihu byla vroubena korálky kráterů bomb dopadajících na pole, jako by je letci házeli na jednotlivé vesničany uprostřed polí. Zůstala po nich jen zaplavená jáma v rýžovišti. Vesnice se poznala podle toho, že ze zemljanky zůstal čnít komín. Města nejsou, jen ze zplanýrovaných trosek a rozvalin vykukují tu a tam komíny, ze kterých se místy kouří. Takové bylo i Sinidžu, jeden ze vstupních přístavů podle dohody o příměří. Ti, kteří tam pracovali, se chvástali kuchařem Kimem, který na otázku „Jak se máš, Kime?“ odpovídal s dobrým českým přízvukem „Stojí to za hovno!“, k čemuž dodával: „Za kulový“…
Vysoké byly – zejména z dnešního pohledu – i oběti z řad vojáků. Američané jich ztratili v bojích 33 629, přičemž dalších 20 000 zahynulo mimo bojové nasazení; ostatní země zastoupené v silách OSN přišly o 16 000 vojáků. Padlo také přes 415 000 jihokorejských vojáků, KLDR přiznala ztrátu 290 000 svých vojáků a Číňané 400 000 svých dobrovolníků. – Pozn. A. Š.
Korea byla válkou silně poničena.
Demarkační čára
Pchanmundžomský tábor byla baráková vesnice tvořená dvěma částmi, naší a východně od nás ležící polskou.
Leží to tu v krásném kraji. Nevysoké hory masivu Sonhaksan jsou rozeklané jako na čínských obrazech a vytvářejí na severním obzoru malebnou skyline. Člověka by ani nenapadlo, že z těchto kopců přesně na 38. rovnoběžce padly první výstřely války, která tak tak nepřerostla ve světový konflikt a ve které se zcela vážně hrozilo jadernými zbraněmi.
Kousek od tábora na jih stálo to, čemu tenkrát novináři přezdívali „pagoda míru“, čínský barák, který postavili Číňané pro podpis dohody o příměří. Historický dřevěný stůl stál tak, aby demarkační čára procházela jeho středem.
Demarkační čára, military demarcation line, byla zcela reálná, tvořila ji asi deset centimetrů široká textilní páska, přes kterou si důstojníci a poskoci ze strany vojsk OSN a ze strany Korejské lidové armády a Čínských lidových dobrovolníků předávali vyměněné a ověřené texty k podpisu. Nakonec si slíbili, že budou dodržovat podepsanou dohodu o příměří, která kupodivu ještě dnes trvá.
Tady začínala činnost vojenská komise pro příměří a obě komise neutrálních států, dozorčí komise tvořená námi a Poláky spolu se Švédy a Švýcary, a repatriační komise, kde k této čtyřce ještě přibyla předsedající Indie.
Příslušníci Dozorčí komise neutrální států ve válkou poničneném sverokorejském Manpu
Během doby se baráky vojenské komise pro příměří a dozorčí komise neutrálních států octly asi o dvě stě metrů jižněji, doplněné opodál stojícími domečky s nápisy čońa – ladies a namdža – gentlemen. V baráku dozorčí komise se pak nacházel objekt, kterému se říká hygienické nebo sociální zařízení a jenž byl předmětem jedné ze vzácných shod, kdy celá komise hlasovala jako jeden muž.
Americká armáda nepřeháněla ohledy na soukromí, takže bývalo obvyklé zasednout za stanoveným účelem a vypůjčit si od vedle komiks z Pacific Stars and Stripes. Švédové a Švýcaři kvůli tomu po dali stížnost na nedostatečnou hygienu záchodů, které se nedaly zavírat.
Pod dojmem tohoto malého nezdárku tlumočilo velení vojsk OSN omluvy a záchody na letištích v Soulu, Inčchonu, Tegu a jiných místech byly opatřeny zavíráním a přepážkami.
Objekty střežili empíci a Korejci ve dne v noci. Pro případ, že někam jdeme v noci, bylo třeba tady nebo v našem táboře volat „čchekcho kundä“ – česká armáda.
U Američanů na byt a stravu
Prvním místem přidělení byl velký přístav Inčchon ležící v blízkosti ústí řeky Han, zmiňované často v dohodě o příměří.
Helikoptéra nás vysadila na letišti K12 v Inčchonu, kde budeme stejně jako na soulském K14 sčítat Sabry, Shooting Stary a dvouocasé dvoumotoráky C-119 přezdívané dívčí sen.
Odtud se jelo se na stanoviště skupiny na ostrůvek Wolmi-do. Právě tady se vylodili Američané při protiofenzivě, která Severokorejce a Číňany vytlačila. Korejci nám vyprávěli, jak zde statečně a chrabře bojovali, Američané vzpomínali, jak se vyloďovali v přístavu a jak se dostali vyloďovacími plavidly do přílivového bazénu. Je tu jedna zvláštnost, rozdíl mezi hladinou přílivu a odlivu činil asi dvanáct metrů.
Wolmi-do je spojen s městem hrází se silnicí. Jak je u ostrovů obvyklé, všude kolem je voda – až na tu polovinu dne, kde se projeví dvanáctimetrový rozdíl mezi hladinou přílivu a odlivu. To jsme pak čněli uprostřed bahna.
Jaromír Švamberk u americké přídavné nádrže, které dopadla na území Severní Koreje.
Mohli jsme se zajít podívat na japonskou ponorku, která od války (druhé světové – Pozn. A. Š.)ležela v suchém doku, a prohlédnout si přílivový bazén, kam se za přílivu dostaly lodě o menším výtlaku, zatímco větší plavidla kotvila na obzoru daleko před přístavem.
Jsem v „Americe“, takže se po většinu doby podávají karbanátky, kterým se tehdy ještě neříkalo hambáče, občas kuřata a každé ráno vejce fried nebo scrambed. Podávala je korejská paní, které již naši předchůdci pro maminkovský vzhled říkaly paní Novotná. Pár korejských dívek – služebných – na praní prádla, které nabízely své služby zkomoleným výrazem vošivoši. A když prádlo nebylo, upozorňovaly voši-voši muskoši, což byla nějaká slátanina s japonštinou.
Jsem v „Americe“, takže se po většinu doby podávají karbanátky, kterým se tehdy ještě neříkalo hambáče, občas kuřata a každé ráno vejce fried nebo scrambed. Podávala je korejská paní, které již naši předchůdci pro maminkovský vzhled říkaly paní Novotná. Pár korejských dívek – služebných – na praní prádla, které nabízely své služby zkomoleným výrazem vošivoši. A když prádlo nebylo, upozorňovaly voši-voši muskoši, což byla nějaká slátanina s japonštinou.
Na posteli jsem vystřídal Lubomíra Fišera, příštího náměstka ústředního ředitele četky, který po roce 1968 prchl s čerstvě pojatou novou manželkou Katkou do Kanady. Postel byla tak proleželá, že se dalo bezpečně usuzovat na hlavní náplň předchůdcovy činnosti.
Zakrátko jsem se stal starousedlíkem. Rychle jsme se obeznámili s rituálem. Počítat přijíždějící nebo odjíždějící vojáky jsme do přístavu jezdili výsadkovými plavidly a mohli jsme pozorovat pestrou směs vojsk OSN, jak švihácky a s vojenskou parádivostí se chovali Etiopané, jak se chovají Australané a Kanaďané. Daleko nejbarvitější rituál byl turecký – loučící se důstojník se objal s políbil s odjíždějícími důstojníky, zatímco mužstvo mu líbalo ruku.
Na pieru postávaly příslušnice pomocného sboru a rozdávaly kakao a koblihy.
Styčný důstojník hlásil pravidelně, co přistálo nebo odpluje z přístavu nebo z některého z obou letišť, a my jsme s mechanickými počítačkami v ruce zjistili, kolik mužů přijelo nebo odjelo, potvrdili jsme si navzájem výsledky, pode -psalo se lejstro a šlo se domů.
Hrála se hra na kontroly a inspekce, při nichž se běžně potvrzovalo jako naprostá pravda to, co která ze stran nahlásila. Tak jsme mezi deseti Sabry byli přivedeni k jednomu, který přiletěl nebo odlétá, poslalo se to analytikům do Pchanmundžomu, kteří z toho vytvářeli statistické přehledy a hlášení, nad nimiž vysedávali v OSN, kde konstatovali, že podmínky dohody o příměří jsou dodržovány. Obelstít nás bylo snadné, ale abych nebyl neskromný – došlo až na semtam nějaký incidentík k nějaké nové válce v Koreji? Tak může stále tichounce skomírající mechanismus dohody o příměří prokazovat svou takřka věčnou životnost.
Knihu Jaromíra Švamberka Nasazen v Koreji připravuje k vydání nakladatelství Gutenberg. Redakce Salonu zprostředkuje doplnění o další vzpomínky či archiválie – ozvěte se na adresu redakce: Právo, Salon – Korea, Slezská 13, 121 50 Praha 2 nebo na mail svamberk@novinky.cz
Korejská válka mohla přejít v jadernou
Američtí veteráni, kteří bojovali na straně vojsk OSN, sice o samotném konfliktu dnes mluví jako o zapomenutém, protože byl zastíněn nejprve válkou ve Vietnamu a dnes válkou proti terorismu a boji v Iráku a v Afghánistánu, ve své době však vzbuzoval oprávněné obavy – mnohem vážnější, než by se zdálo z úspěšného amerického televizního seriálu M. A. S. H. Hrozilo, že lokální válka, která propukla 25. června 1950, přeroste v globální jaderný střet. Severokorejská vojska byla za tři dny v Soulu a záhy ovládla skoro celý poloostrov, protože i na jihu bylo hodně partyzánů. Nic na tom neměnilo ani nasazení mezinárodních sil pod vedením Američanů. Rada bezpečnosti však projevila nebývalou akceschopnost, protože Sovětský svaz zrovna trucoval a zasedání se neúčastnil na protest, že v OSN Čínu stále zastupuje Čankajšek a ne velký kormidelník Mao. Už dva dny po útoku jednotek KLDR byla přijata rezoluce o nasazení mezinárodních sil, ale teprve zářijové vylodění v týlu severokorejských vojsk v Inčchonu vedlo k obratu a mezinárodní síly postupovaly k řece Jalu, za níž leží Čína. To ale vedlo Mao Ce-tunga k vyslání velkého počtu dobrovolníků, neboť generál Kim mu pomohl vyhnat Čankajška.
Už na konci listopadu 1950 americký prezident Truman varoval, že mohou být nasazeny všechny síly, což je obvyklý eufemismus pro jaderné zbraně. Hrdina z druhé světové války generál MacArthur je chtěl svrhnout na oblasti, kde se soustřeďovala čínská a severokorejská vojska, a uvažoval i o bombardování Mandžuska. O použití jaderných zbraní se opět zcela vážně uvažovalo na jaře 1951, bombardována měla být případně velká soustředění sovětských a čínských vojsk v Mandžusku. MacArthur hrozil, že se válka rozšíří do Číny, už se viděl, jak táhne na Peking, ale nakonec zavládl rozum, boje se omezily na Korejský poloostrov a armády zůstaly u konvenční výzbroje. I tak bylo utrpení civilistů nesmírné kvůli neustálým americkým kobercovým náletům a použití napalmu. Velká města byla zcela srovnána se zemí a ohromné oblasti vypáleny.
Příměří bylo po dlouhých jednáních uzavřeno 27. července 1953, mírovou smlouvu se však dodnes uzavřít nepodařilo a napětí trvá. V komunistické Severní Koreji sice vystřídal Kim Ir-sena, jenž stál u kolébky korejské války, jeho syn Kim Čong-il, ale jeho urputná snaha vlastnit strategický arzenál děsí nejen sousední Jižní Koreu. KLDR otestovala rakety, které jsou schopné přeletět Japonsko, a dlouhodobě se snažila získat jaderné zbraně – i když není jasné, zda Pchjongjang má skutečně oněch šest jaderných hlavic a zda jsou opravdu schopné nasazení.
Všechny fotografie: archiv Alexe Švamberka