Článek
Fotografický motiv cesty však nakonec vykrystalizoval poměrně záhy. Přiletěl jsem se tak blíže seznámit s tragikomickým životem japonských byznysmenů, o kterých jsem později slyšel říkat samé „pěkné“ věci. Třeba jak pracují 14 hodin denně, jak se opíjejí a poté usínají v ulicích a fastfoodech. Jak jsou ve všem tom spěchu a stresu tak ponořeni do sebe, že si vás ani nevšimnou. A co pro mě bylo asi nejšílenější, že se dobrovolně vzdávají perspektivy rodinného života, aby se dostali na vyšší pozici v korporátech.
Pro tyto lidské roboty, kterým se středobodem osobního vesmíru stala výplata, čemuž podřizují veškeré své konání, se ujalo přiléhavé označení „salarymani“. Fotosérii, kterou jsem jim věnoval, jsem se rozhodl pojmenovat The Man-Machine, podle názvu alba mé oblíbené kapely Kraftwerk.
Měl jsem štěstí, protože po příjezdu mě u sebe zrovna jeden takový mladý salaryman ubytoval. Bydleli jsme oba v jedné místnosti. Prostor byl maličký, zato předražený. Místnost, ve které jsme spali, měla maximálně dva krát tři metry. Technologicky je Japonsko dlouhodobě napřed. Vše bylo na čip nebo otisk prstu. S tím ovšem také souviselo, že se vůbec nedala otevřít okna, takže čerstvý vzduch ta budova naposledy zažila asi těsně před dostavbou.
Ulicemi prochází obvykle bez očního kontaktu, s prázdným pohledem.
Hloupě, ale snad aspoň ne úplně netaktně, jsem se ho zeptal, zda má přítelkyni. Odpověděl, že ne. Absenci přítelkyně jsem upřímně řečeno považoval za výhodu: Říkal jsem si, že se tak do jeho bytu aspoň vejdeme rádoby pohodlně.
Ráno nahodí dress-code „business hardcore“ a jede takhle každý pracovní den. Ale přece jenom v sobě tihle salarymani skrývají nějakou vášeň. O pracovních přestávkách chodí skupinově do trafiky a čtou si kreslené manga komiksy. Ani si je nekoupí, často je jen prolistují a zase se vrací zpátky do práce, kde už tak dlouho nebyli.
Bizár nočního Tokia a ranní vystřízlivění
V Tokiu leje, nemám žádný konkrétní plán a moc se mi ani nikam nechce. Nasazuju si sluchátka a vyrážím se vědomě ztratit někam do města. Vjemů je spousta, stejně tak byznysmenů a futurismu ve vzduchu. S fotoaparátem v ruce zachycuji ponurý život salarymanů v deštivém a zataženém Tokiu. Nechávám čas plynout, k čemuž mi hrají Kraftwerk do uší.
Pokud se vám zdá metro již příliš plné, rozhodně tomu tak není pro Japonce. Těch se tam pár vždy ještě vejde…
Vagony metra jsou tak zaplněné lidmi, že když už se tam nikdo další nemůže vejít, přijdou zaměstnanci metra a zatlačují „ovečky“ ještě dále do vozu. Zkrátka když už je vůz úplně narvaný, vmáčkne se tam s jejich pomocí ještě deset lidí. Minimálně! Je to opravdová podívaná.
Změna lusknutím prstu
Když se vám podaří vychutnat si tuhle zkušenost nejen zvenčí, ale i zevnitř vozu, naskytne se vám možnost pozorovat, jak lidé za jízdy spí vestoje. A ne že by jen tak poklimbávali, oni reálně spí. Dobře vědí, že nespadnou. Jsou tam tak namačkaní, že se ani nemají kam zřítit. Po setmění se ulice Tokia začínají hemžit podezřele veselými lidmi v oblecích.
„Že by ti hardcore byznysmeni zrovna třeba vyhráli sportku?“ říkám si. Ale ne. Klasicky se jdou po práci vyresetovat za pomoci alkoholu. Je na nich patrná výrazná proměna. Už nehledí jen před sebe dolů na cestu a necupitají jako roboti s kufříkem v ruce.
Teď, během redukce stresu, juchají. Při dovádění u karaoke například ovazují svému šéfovi kravatu kolem hlavy nebo po vás, na jejich poměry nezvykle, zvídavě koukají. A pak se v pro Tokio typickém mlžném oparu hromadně přesunou k automatům Pačinko. Takový normální pracovní den…