Článek
Nebudeme si nic nelhávat. V Manile jsem skončil jen kvůli tomu, že náhradní lety do Japonska byly super drahé a do filipínské metropole stála letenka jen něco kolem tisícovky s tím, že odtamtud se pak dostanu levně do japonské Ósaky. Nebylo nad čím přemýšlet.
Hned večer po příletu jsem se nechal taxikářem zavézt do náhodného baru v předem vyhlédnuté čtvrti. Hodně zajímavá směska ulic plná zajímavých lidí, z nějakého důvodu i zábavných zdrogovaných Australanů, štěkajících prostitutek a nadržených psů. Takový ten koktejl hodně vděčný na fotky.
Sedl jsem si k baru a při pohledu na největší možné dostupné pivo si objednal raději rovnou dvě. Není čas ztrácet čas. Byl jsem šťastný z celé té náhodné situace a plný toho mého spontánního cestovního entuziasmu. Taková ta moje klasika.
S policistou po ghettech
Barmanovi jsem vysvětlil, co vlastně dělám, a ukázal mu svoje fotky, když projevil zájem. Nadšený barman zavolal kamarádovi policistovi s tím, že tu má případ. Muž zákona vážně přijel a místo zatčení mi nabídl, že za malé „všimné“ mi věnuje zítra celý den ježděním po místních ghettech a hřbitovech, kde prý bydlí celé rodiny. On bude v civilu a já za ním pojedu na motorce. Vystaráno.
Ten den předčil moje očekávání. Na tom obřím hřbitově jsem viděl všechny ty děti, důchodce a mladý lidi bydlet ve hrobkách, hrát basket, dělat ohníček nebo kouřit jointy, to vše mezi hroby. Dočkal jsem se i otázek, kdy jsem ztratil panictví a proč sakra nenosím hodinky. A proč taky jo, když vidím čas na mobilu?