Dobrovolníci mezi Charkovem a první linií: Smrt je všude, nejde ji jen tak smýt

(Od naší spolupracovnice z  Charkova)

Ve vzduchu je ještě kouř a mazlavé saze, na zemi žárem exploze roztavené nádobí, porcelán, lžičky, ohořelé látky, zbytky nábytku… Torza stěn se sesunula na hromadu a místo nich zeje díra kamsi, kam se nikdo nechce podívat.

„Procházíme domy a hledáme, jestli někdo není pod závaly,“ říká Andrej. V jednom z domů, jejichž trosky ještě doutnají, je třeba najít paní Taťánu a evakuovat ji. Naštěstí žije. Na očouzenou tapetu se promítne stín lidské postavy. Zmateně v šoku přechází po pokoji, který byl částečně exploze ušetřen, a ona také. Její obličej připomíná tváře mikulášských čertů, od sazí má černé i ruce.

„Paní Taťáno, máte dokumenty? Pas nebo aspoň QR kód? Máte je někde tady? Viděla jste je? “ ptá se Andrej zmatené ženy, která v zástěře a s holýma nohama v bačkorách přechází po bytě, kde chybí kusy stěn.

Když dostává zmatenou odpověď, Andrej odpovídá, že to nevadí, že jí se vším pomůže a vyřeší to. Pomáhá jí hledat věci. Nejdůležitější jsou dokumenty, léky, peníze a mobil. „Dávej pozor, Sašo,“ volá ještě na dalšího z evakuačních dobrovolníků, kterého si vzal jako zkušenější na starost.

Je třeba dávat pozor na zbytky bomb pod nohama, padající kusy zdí a střech, na čerstvé jámy vedoucí nečekaně kamsi do hlubin země. Kolem Saši pobíhají zmatení a nešťastní čerství psí bezdomovci.

„Smrt je všude,“ říká mi později ten den Andrej a mimoděk si sáhne na obličej se strništěm vousů. „Nejde to jen tak smýt,“ dodává.

Andrej Nikolaenko je charkovský rodák, původně učitel dějepisu, na začátku války majitel cukrárny a dnes navíc ještě dobrovolník. Kromě toho, že třeba jen na materiální pomoc ozbrojeným složkám vybral od obyčejných lidí od začátku války přes dvanáct milionů hřiven (v přepočtu asi sedm milionů korun) a sehnal vojákům a medikům desítky automobilů, vyráží svým vozem už řadu týdnů k frontě a pomáhá evakuovat tamní lidi.

Jezdím občas s ním. Tentokrát míříme už poněkolikáté do Kupjansku.

Od úředníků z oblastního evakuačního centra máme přesné adresy i čísla bytů osob, které má právě naše posádka odvézt do Charkova. Jako my operují jen v této oblasti každý den desítky evakuačních aut dobrovolníků, občas i autobus.

Jak se blížíme ke Kupjansku, silnice jsou opuštěnější, zvyšuje se počet blockpostů a každou chvíli nás kontrolují vojáci.

A už projíždíme Kupjanskem, mrtvým, rozbombardovaným městem. Postavy, které zahlédneme, lze spočítat na prstech rukou. To bližších či vzdálenějších explozí je naopak nepočítaně. Taky opuštěných psů a koček. Zvířata bohužel tato finální vlna evakuací většinou nezahrnuje. Ulice Kupjansku, Borové a dalších měst těsně u fronty jsou tak plné nešťastných, vyděšených a hladových psů a koček. Marně se snaží ukrýt před bombami, sněhem, deštěm, zimou, smrtí. Zbytečně vyhlížejí návrat lidí. A tak jim alespoň vozíme granule. Posledních pár místních, kteří se odmítají hnout navzdory čím dál vyššímu riziku násilné smrti, se s nimi dělí o své docházející zásoby.

Naprostá většina domů je prázdných, ulice pusté, ve velké části města už byly zastaveny dodávky elektřiny, tepla i vody. Kolem nás je spálená země. S každou naší další cestou sem vidíme vše ještě víc zdevastované. Rozvaliny a zmar i mně splývají. Jako by se od určité hranice stala zkáza absolutní, všudypřítomnou. Každodenní apokalypsa.

Vystoupíme a v mrazivém poledni nás na lavičce před rozbombardovaným domem čeká soused muže, kterého je třeba evakuovat. Oba jsou již dlouho v důchodu. Přibíhají psi. Říká nám, že tyhle krmí. Je to vidět. Zatím hlady netrpí. Očuchají nás a odběhnou pryč. Mezi domy se ozvou rychle po sobě další výbuchy. Psi na ně nereagují. Kočka, která se ukryla s koťaty pod rozvalinami balkonu sesutého po starší explozi, taky ne. Ani my. Je to v bezpečné vzdálenosti, odhadem půl kilometru. A teď další o kus dál.

Výbuchy otřásají městem ve velmi krátkých intervalech. Často pár vteřin po sobě, poté je několik minut klid.

Saša, Andrej i já máme samozřejmě vesty a přilby – na rozdíl od místních lidí.

„Ale my je odsud máme dostat. Na nás záleží bezpečí a životy jiných. Musíme mít ochranu,“ opakuje mi Andrej, když při každé společné jízdě zhruba dva kilometry před Kupjanskem zastavíme u krajnice a navlékáme se do takzvané „balistiky“.

Neprotestuju, naši kolegové včera právě tady v ulicích Kupjansku schytali nepřímý zásah KABem. I díky balistice všichni naštěstí přežili, ale z auta zůstal železný škvarek.

Taky se od známých z ukrajinských ozbrojených složek dozvídáme, že právě do Kupjansku se před pár dny podařilo proniknout ruským agresorům. Přestrojili se do ukrajinských uniforem. Ukrajinci je naštěstí dopadli a město ubránili.

Ale mimo záznam všichni unaveně krčí rameny: města jako Kupjansk, blízko fronty, jsou plná Rusů převlečených v civilu, kteří čekají na svou chvíli. A někdy jim bohužel pomůže někdo z místních, nejčastěji starý člověk, pro kterého je doba Sovětského svazu návratem do sentimentu mládí, kdy bylo všecko lepší, tráva zelenější, svět jednodušší…

S jedním takovým se osobně střetáváme. Fotografuji pokaždé Andreje se všemi evakuovanými. I jako doklad. Tady nikdy nevíte, která fotka bude poslední…

Fotím je i nyní, když najednou přichází odhadem sedmdesátník a bez pozdravu spustí: „Co to fotografuješ? Jak se jmenuješ? Co? Kdo seš?“

Andrej se ho pokouší uklidnit, muž je ale v ráži. Kdyby to šlo, rád by nás uhodil holí, o kterou se opírá. Nakonec zabere, až když po něm chceme jméno a identifikaci s tím, že zavoláme vojáky a policii. Rychle odchází.

Zhruba stejně staří manželé jako on, kteří mají potíže s mobilitou a které právě evakuujeme, nám říkají, že s ním mají místní Ukrajinci problémy už dlouho. Tento člověk zde neoficiálně čeká „na své“.

Saša s Andrejem naloží tašky, pomůžu lidem usadit se do dodávky a jedeme pro poslední ženu.

Každá evakuace je rychlá akce, čím kratší dobu ve městě jsme, tím víc se zvětšují šance, že se nám nic nestane. Všichni evakuovaní jsou lidé přinejmenším v důchodovém věku. Mladší nebo rodiny s dětmi odešli dávno.

„V tom stresu, jak jsem balila, jsem zapomněla doma brýle. Co si bez nich počnu?“ vyhrknou paní Zině z očí slzy. Ke čtyřpatrové bytovce, ze které jsme ji právě vyzvedli, se ale nevracíme.

„Nebojte, až budete v Charkově v evakuačním středisku, musíte to říct lidem, co si vás tam převezmou. Zařídí vám nové brýle. Slyšíte? I vy ostatní? Jestli jste doma zapomněli něco zásadního, třeba zuby nebo léky, nestyďte se o to říct. Humanitární pomoc je,“ říká do hluku motoru a dunění války Andrej. Paní Zina přikývne, ale slzy jí tečou dál. Mlčky zírá z okénka na město, které bylo po víc než čtyřicet let jejím domovem. Je jí přes sedmdesát. Nepočítá s tím, že se ještě vrátí. Vůbec netuší, kam míří, co a kdo a kde ji čeká. Nemá, jako mnozí jiní, rodinu, která by se o ni postarala. Všichni jsou mrtví.

Dunění ruských klouzavých bomb KAB je dnes nepříjemně blízko. Je to horší než minule a předminule. A to ještě nevíme, že příště už evakuační auta vojáci do města nepustí. Bude třeba přebírat prchající obyvatele města přímo od nich. Už ne my, ale plně vyzbrojení vojáci je vyzvednou za zvuků a otřesů čím dál blíž a častěji dopadajících bomb doma a přivezou je na okraj města na výpadovku směr Ševčenkove–Čugujev.

Paní Zina mačká koženková ucha kabelky na klíně a její sousedka, žena, která spolu s manželem o berlích s ní sdílí osud čerstvé válečné bezdomovkyně, se ji snaží šeptem uklidnit. Její muž mlčí, i on má v očích slzy. Když si všimne mého pohledu, zeptá se mě: „Co jsme jim udělali?“

Na odpověď nečeká, znovu se zahledí ven skrze zablácené okénko osmimístné dodávky.

Všechna místa ve voze máme pokaždé obsazená, nákladový prostor plný. Každý z evakuovaných má povolena dvě zavazadla. Dvě tašky, ve kterých je sbalen veškerý jejich život. Většina z nich ví, že se domů už nikdy nevrátí.

Musíme jet krokem, protože i silnice jsou nepředstavitelně poškozené bombardováním a ostřelováním. Ty nejhorší krátery na hlavní ulici a výpadovce nonstop zasypávají dobrovolníci mezi cestáři aspoň pískem. Aby mohli projet vojáci a evakuační vozy.

V Kupjansku už není ani jeden fungující obchod, poslední lékárna zavírá. Takových bezútěšných míst plných zmaru a smrti je na východě Ukrajiny bezpočet. A další přibývají.

Hlavními emocemi, jichž je náš evakuační mercedes plný, jsou smutek a bolest. Pláčou všichni, více či méně skrytě. Moc nemluví. Mlčí. Dívají se. Do očí. Zapíchnou se do vás a najednou máte pocit, že cosi jako telepatie existuje, tu jejich bolest, lítost, žal cítíte.

Jakmile z Kupjansku vyjedeme, i tentokrát plně naložení, zastavujeme a svlékáme balistiku. Evakuace dnes trvala ani ne hodinu. Je těsně nad nulou, momentálně nesněží.

Přes koruny holých stromů vidím nad Kupjanskem sloupy dýmu. Není to kouř z teplárny nebo elektrárny. Fronta je od města zhruba tři až čtyři kilometry.

Andrej využívá zastávky, aby už v relativním bezpečí zapsal do formulářů všechny údaje evakuovaných. O hodinu později v Charkově jde pak všechno ráz na ráz. Evakuační středisko je už dobře zajetý stroj plný profesionálů i dobrovolníků jak z Charkova či okolí, tak z mezinárodních humanitárních organizací. Pro každého jsou tady zdarma lékaři, sociální pracovníci, právníci…

Kdo nemá kam jít, o toho je postaráno. Nouzově, samozřejmě. Žádný luxus. Pouze to nejnutnější. Za necelé tři roky války mluvíme jen v Charkovské oblasti o vyšších statisících válečných uprchlíků. Další stovky každý den přibývají.