Článek
"Na obzoru je nová katastrofa," říká Wolzová v rozhovoru s agenturou DPA. Myslí tím děti, které ze strachu z eboly nikdo nechce. Wolzová už jako humanitární pracovnice přitom viděla mnoho utrpení. Tato čtyřiačtyřicetiletá žena v roce 2010 po zemětřesení a vypuknutí epidemie cholery působila na Haiti a v roce 2011 během občanské války v Libyi.
V polovině března Wolzová vyrazila do oblastí zasažených ebolou v západní Africe: nejdřív do Guineje, pak do Libérie a nakonec do Kailahunu na východě Sierry Leone. Není to první epidemie eboly, kterou zažila. Ale zřídka se prý cítila tak bezmocně. "Stále je tu příliš málo pomocníků a zdravotnický monitorovací systém tu vůbec nefunguje," říká.
KOMENTÁŘ DNE:
Lyžařské Nagano - Nedá se nic dělat, dnešní komentář musí být sportovní, protože jedna mladá dáma přepsala lyžařské dějiny země. Čtěte zde >>
Zdravotní středisko Lékařů bez hranic v Kailahunu má 80 lůžek. Na celou správní oblast se 470 000 obyvateli prý připadají čtyři ambulance. A to příliš málo na to, aby tam ebolu dostali pod kontrolu. "Víme, jak to udělat. Ale zkrátka na to nemáme kapacity," vzdychá. Přitom je už teď prý jasné, že se brzy ke všemu přidá i nedostatek potravin. Mezi více než 1300 oběťmi eboly bylo i mnoho zemědělců. "V mnoha vesnicích už tak zbývají jen babičky se svými vnoučaty," říká Wolzová.
Varování před dotýkáním se obětí choroby
"Kdo se o ně postará?"
Světová zdravotnická organizace (WHO) chtěla na východ Sierry Leone vyslat 26 odborníků, dostavilo se jich prý ale jen šest. Šestnáct zdravotníků ve státní službě ebola v oblasti zabila, žádný z nich se nedočkal náhrady. "Lékaři bez hranic narazili na hranice svých možností," říká Wolzová.
Tři zmiňovaní sourozenci nemohou dál čekat před střediskem. Žijí teď v malém hotelu, zatímco pokračuje hledání pěstounů. "Přála bych si, aby se ostatní organizace konečně probudily. Všechno to tu jde stále příliš pomalu," kritizuje situaci Wolzová. Tento týden se z Kailahunu vrátila, ve svém rodném Würzburgu je na čtrnáctidenní dovolené. Vlastní rodinu ale nemá. Na začátku září se musí vrátit, tentokrát asi do Libérie, do zdravotnického střediska se 120 lůžky.
Anja Wolzová si něco takového nikdy nedovedla představit: "Byla jsem při vypuknutí epidemie v Kongu. Tam měli na dvě vesnice jednu motorku." Virus se tak prý nedostal daleko. Lidé v západní Africe jsou ale velmi mobilní, i silniční síť je dobrá.
V Sieře Leone se prý lidé přes všechna varování stále dotýkají mrtvých, kteří podlehli ebole. "V jedné vesnici měli dva mrtvé," vypráví Wolzová. "Řekli ale, že určitě neměli ebolu." Během tří týdnů do nemocnice převezli více než 35 lidí z této vesnice, deset z nich ebole podlehlo. "A ve vesnici stále opakovali, že to určitě nebyla ebola."
Lékaři v Číně se chystají na prohlídku lodi ze Siery Leone
Mobilita, strach a nevědomost jsou ideální živnou půdou pro virus eboly. K tomu se přidala nedostatečná osvěta, negramotnost a pověry. "Na začátku se říkalo, že pacientům uřezáváme hlavy a prodáváme jejich orgány," říká Wolzová. Pak začali dávat první přeživší místním rádiím rozhovory. To odbouralo nedůvěru. "Přesto chodí řada nakažených stále raději k lidovým léčitelům," dodává zdravotní sestra.
Téměř 70 procent pacientů ve zdravotním středisku v Kailahunu umírá. Často jen proto, že přišli pozdě. V tu chvíli už nakazili i své příbuzné a známé.
Aby se dala ebola zastavit, je potřeba dohledat všechny lidi, se kterými se nemocný setkal. Sestra Wolzová jednou vypočítala, že jen v okolí Kailahunu by bylo potřeba nutně najít asi 1500 lidí. Úřady pátrají asi po 250. "Řekli nám: To bude dobré." Podle Wolzové se tahle epidemie nedá jen tak zastavit. "Máme připravené plány až do Vánoc," říká.
