Článek
Si se zaměřoval především na úspěchy, která přinesly reformy zahájené Teng Siao-pchingem v roce 1978 po smrti Mao Ce-tunga a sesazení takzvané bandy čtyř.
Vyčísloval „ohromné výsledky, které pohnuly nebem a zemí,“ a dodal, že s tímto úspěchem „není nikdo v pozici, aby diktoval Číně, co má dělat a co ne“.
Zdůraznil však také, že Čína pracuje pro globální dobro, že je „propagátorem mírového světa” a „obráncem mezinárodního pořádku“ a že „zaujímá vůdčí roli v boji s klimatickými změnami“.
Přes ekonomický růst by Čína podle něj „nikdy nechtěla usilovat o globální hegemonii“. Mluvil také o příspěvku Číny „ke společné budoucnosti lidstva“.
Naopak nezmínil zpomalování ekonomického růstu či spory své země s USA.