Charkovský velitel: Válka prochází rapidní proměnou

(Od naší spolupracovnice v Charkově)

Informace o vyjednávání o míru mezi Ruskem a Ukrajinou se nyní mění i několikrát za den. Realita přímo na Ukrajině je však jiná, což platí i v Charkovské oblasti na východě země či přímo v Charkově. Diplomacie tu na život zatím vliv nemá, a jak říká Syněhubov, pokud reálně nenastane dočasné příměří nebo dokonce mír - což si zde všichni přejí - pravděpodobně ani mít nebude. Minimálně v nejbližších týdnech.

Samozřejmě o tom hovoříme a probíráme to. V první řadě je třeba říct, že Spojené státy jsou naším strategickým partnerem. Byly a nadále zůstávají. A nemyslím teď jen válku. Pro nás jsou důležitým partnerem na všech úrovních a počítáme s nimi do budoucna.

Naše ozbrojené složky se soustředí na bojiště, na každodenní práci a povinnosti. Nemají ani prostor, ani chuť poslouchat nějaké zvěsti o možných problémech v zásobování či dodávkách. Nesledují to. Dělají každý den maximum, aby vše bylo v rámci možností dobré.

Nikdo nevíme, kdy válka skončí. Naším úkolem je, bez ohledu na mírová jednání, dál dělat maximum pro to, abychom udrželi nepřítele co nejdál. Abychom chránili obyvatele a kritickou infrastrukturu, aby vše fungovalo. Samozřejmě všichni chceme mír, ale v žádném případě kapitulaci.

Náš prezident to už nastínil. Válečný a vojenský konflikt probíhá roky. Mír není cílem sám o sobě. Hlavní je zastavení války a zajištění, aby se v budoucnu neopakovala. Mírová dohoda tedy musí být komplexní. Bude třeba garance NATO. Nemyslím tím naše členství v NATO, ale nějaké záruky Severoatlantické aliance. Také je řeč o určitém zapojení ozbrojených sil Evropy.

Budeme též potřebovat finanční podporu Evropy i Spojených států amerických. Musí být jasné pozice každého účastníka mírové dohody a to vše právně zakotvené. A pak - to je velmi důležitá část - řekněme, že nastane mír, nebo bude uzavřena mírová dohoda. Co bude s Ukrajinou dál? Jak ji obnovíme? Protože naše země je zničená, lidé jsou bez domova, ztratili své blízké a příbuzné… Co bude s nimi?

Momentálně už pracujeme na tom, aby děti mohly znovu chodit do škol a aby pracovala a obnovovala se infrastruktura, zničené podniky, byznys, ekonomika… Vezměte si třeba Kupjansk.

Přesně tak. Lidé se tam budou chtít vrátit. Ale kam? Do čeho? Vše je v troskách, nemluvě o tom, že tam není práce. Na to se také nesmí zapomínat, když mluvíme o uzavření míru.

Zatím to dopad nemělo a neočekáváme žádné zásadní změny ani na bojišti, ani na frontě, ani v obraně. Ano, nebe není stále dostatečně zabezpečené. To se snažíme zlepšit a pomáhají nám v tom nejen Spojené státy, ale i evropští partneři.

Samozřejmě můžeme cítit podobné emoce, to je v současné situaci lidské a pochopitelné. Ale na prvním místě je pro nás Ukrajina, až pak osobní pocity. Takže i navzdory tomu, co se děje, pro nás USA zůstávají hlavním partnerem. Nejen na poli bezpečnosti. Děláme vše pro to, aby to tak zůstalo. Proto prezident Zelenský teď jedná tak, jak vidíte. V tom je Ukrajina jednotnější než kdykoliv předtím.

Suverenita a nezávislost naší země jsou nejdůležitější. Tento cíl nikdo nezměnil. Stejně jako se nemění naše orientace na nejvýznamnější partnery, kterými jsou Spojené státy a evropské země. Přirozeně nás ovlivňuje to, co se děje na bojišti, našim blízkým, bombardování ulic a domů… Ale musíme se přes to přenést. Pokud to nezvládneme, žádná budoucnost nebude.

Je třeba si uvědomit, že my v Charkovské oblasti jsme, na rozdíl od Kyjevské a většiny dalších ukrajinských krajů, velmi blízko ruské hranici a všem systémům, které se nacházejí za ní. Jsme kraj, kterým vede živá fronta.

Je to tady náročné. Nacházíme se velmi blízko nepříteli a útoky jsou zde neustále. Zažíváme výpadky proudu, masové ataky dronů. Třeba dvaadvacet najednou na jeden strategický podnik. Díkybohu našim ozbrojeným silám za jejich práci.

Teplo, elektřina, plyn… V Charkově jsme zůstali po masovém vzdušném ruském útoku na Vánoce bez tepla a částečně elektřiny několik dní. Ale jako vždy okamžitě začaly pracovat technické služby na obnovení, a to se povedlo v neuvěřitelně krátkém čase.

Pro lepší představu to vezmu od ruské invaze v roce 2022. Tehdy nastala hromadná, živelná a masová evakuace. Na to se nelze dost dobře připravit. Během pár dní zůstalo ve dvoumilionovém městě ani ne tři sta tisíc obyvatel. Charkov se proměnil v město duchů. Poté následovaly dvě fáze deokupace Charkova. Protože ruští vojáci se dostali do města. Nejprve bylo osvobozena severní část, tehdy přestali Rusové ostřelovat město tanky, dělostřelectvem a zkrátka vším, co se dalo odpalovat z pozemních ramp. Na podzim se pak našim ozbrojeným silám podařilo osvobodit téměř celé území Charkovské oblasti. Což byla skvělá vojenská operace. A lidé se začali postupně vracet. To byl pro nás moment zvratu a velkého vítězství. Dnes máme v Charkově víc než milion dvě stě tisíc lidí.

Frontová linie se stabilizovala víceméně na místě, na jakém ji znáte dnes. Když na to vzpomínám - denně jsme sestřelovali na tři stovky raket. Rusové je pálili na město, na obytné domy, energetické a průmyslové podniky.

Možná si vzpomenete, že náš prezident žádal opakovaně o povolení útočit na území Ruské federace spojeneckými zbraněmi. Zhruba o rok později jsme toto povolení dostali, a to považujeme za bod zlomu. Naše ozbrojené síly zničily všechna odpalovací zařízení, která se nacházela zhruba dvacet kilometrů od Charkova. A nastal relativní klid. Půl roku jsme měli téměř naprosté ticho. Lidé začali chodit znovu s dětmi do parků, v ulicích se objevily maminky s kočárky. Život ve městě se začal vracet do normálu.

Ano. A pak byl další opravdu masivní útok na energetiku v březnu 2024. Dvacet raket, které mířily cíleně na poškození strategické infrastruktury. Zůstali jsme zcela bez elektřiny, plynu i topení. Museli jsme co nejdřív nejen dodávky obnovit, strategická místa nějak ochránit, ale taky začít urychleně zvyšovat kapacitu. V dubnu se ruské útoky na energetiku opakovaly. Třicet dronů Šáhid najednou. Co nezničili v březnu, povedlo se jim v dubnu. Měli jsme půl roku na to, připravit se na topnou sezónu.

My jsme k tomuto tématu mlčeli. Záměrně jsme nekomunikovali a ano, lidé začali panikařit. Říkali, že když místní úřady mlčí, tak topení nebude. Ale my jim nechtěli nic slibovat. Místo toho jsme pracovali, byl to závod s časem a možnostmi. A dokázali jsme to. Vše jsme opravili, zprovoznili a navíc to vše fungovalo lépe než předtím. Dokonce jsme byli na zimu připraveni důsledněji než Kyjev a mnohé kraje na západě Ukrajiny.

Prezident se taky pořád ptal: co elektřina a topení, jste připraveni? Odpovídal jsem mu: nechte nás dělat naši práci, my si poradíme. Je to náročné, naši techničtí odborníci i lidé v terénu jsou pod obrovským tlakem, pracují často dlouhé dny nonstop. Musíme reagovat pružně, učit se za pochodu, pod výbuchy, vymýšlet a zkoušet nové věci. Nebudu konkrétnější, protože nepřítel na Charkov a energetiku útočí neustále. Jen naváděných leteckých pum jsme za rok napočítali přes tisíc osm set.

Za ty tři roky jsem se stal mimo jiné odborníkem i na energetiku. Vím přesně, kolik máme rozvoden, kde jsou, v jakém stavu, jak je zapojit… Myslím, že bych se dnes uživil jako elektrikář, kdyby bylo třeba.

Pocítili jsme to v podstatě hned druhý den. Byla to kardinální změna. Všechny ruské záložní jednotky, které na frontě v naší oblasti byly, se stáhly na Kursk. Odešly tam dokonce i zálohy, o kterých nám zpravodajské služby hlásily, že mají posílit ruský útok na Kupjansk. Umožnilo nám to udržet část severu a stabilizovat střed fronty právě v okolí Kupjansku, kde je to pořád velmi náročné, ale situaci máme víceméně pod kontrolou.

Asi před dvěma lety jsme se setkali s delegací z Česka a taky se tak ptali. Už tehdy jsme říkali, že když necháme stranou boje, tak je pro nás na prvním místě energetika. A Češi nám dodali šest modulárních kotelen kogeneračních elektráren pro město Čuhujiv. Město v našem kraji, na které Rusko neustále útočí, se díky tomu stalo v energetice autonomním. Přežili díky české pomoci zimu. Takže opakuji: energetika je pro nás klíčová. Je nutno ji decentralizovat, abychom lépe odolávali ruským útokům.

Ruské vzdušné údery, každodenní ostřelování. Nikdy si nezvyknu na zabité lidi, které vytahují záchranáři z trosek, na děti, ženy… Proti tomu se nikdy neobrním. Ale teď se potřebujeme ještě víc semknout kolem našich ozbrojených složek. Podporovat je, aby dál držely frontu zhruba deset kilometrů odsud na sever, aby ji udržely u Kupjansku, všude.

Samozřejmě. Osobně každý den. A řeknu vám, že válka prochází rapidní proměnou. Před půl rokem vypadaly boje úplně jinak než dnes. Velmi stručně: ukazuje se, že třeba dělostřelectvo není až tak potřeba, zato speciální drony zvládnou pro mnohé nemyslitelné věci.

Všichni jsme, logicky. Ale to není podstatné. Naší povinností je únavu překonat a neukazovat ji. Byli jsme unavení i v prvních týdnech po napadení Ruskem, pak po šesti měsících… Dnes už jsou to víc než tři roky a pořád se držíme. Říkáme: nečekej na konec, žij pro dnešek a pracuj v podmínkách, jaké jsou.