Článek
„Neměl jsem tu šanci účastnit se akcí, jaké byly v roce 1965 nebo 1968, kdy se vojenské jednotky střetávaly s nepřítelem ve větším počtu. Byli jsme v džungli a šlo jen o krátké kontakty, kdy se jich objevilo jen pár a my jsme začali střílet do džungle. Ani jsme si nebyli jisti, jestli jsme někoho poranili nebo zabili. Osobně jsem si vědom jednoho případu, kdy jsem jednoho zastřelil. Byl to takový mladý severovietnamský voják, kterého jsem střelil do prsou,“ vzpomíná Vaněček, který byl jako kluk fascinován filmem o boji Francouzů v Indočíně a chtěl to sám prožít.
Otevřeně přiznává, že na Vietnamce se nedíval jako na nepřítele nebo na chlapce, jakým byl on sám: „Absolutně ne, takové věci tam nepřicházely mně nebo někomu jinému na zřetel. Považoval jsem ho cíl, target.“
Úplně klidný však v akci nebyl nikdy: „Neměl jsem strach jako strach, ale cítil jsem žaludek. Stáhnutej žaludek.“
Strach ze zranění
Vaněček, který se dal k výsadkářům, se bál hlavně těžkého zranění. „Nebyl to strach, ale vidina, že kdybych na něco šlápl, ztratil bych nohu nebo ruku nebo oslepl. Doufal jsem, že budu mít aspoň jednu ruku volnou, abych se mohl zastřelit, protože s takovýmto zraněním bych nedokázal existovat, jako někteří kamarádi, které jsem potom viděl.“
Obrazy, kdy nálože trhaly těla jeho kamarádů, si nikdy nedokázal vymazat z paměti: „Vždycky, když slyším helikoptéru, tak mi vyvolá vzpomínku na případ, kdy jeden vojín stoupl na nastraženou nálož. Byla to katastrofa, ztratil ruku, jednu nohu a druhou pod kolenem. A taky oslepl. Doteď slyším jeho srdcervoucí výkřik - Nevidím, nevidím. A volá matku a tak. Po výbuchu je ticho. To ještě nereaguje. A pak všechno padá dolů, kusy jeho těla, hlína... Když dopadne, slyšíte jeho výkřik. My zalehneme, protože nevíme, jestli byla mina odpálená na dálku nebo ne, jestli nejde o přepad, jestli není nepřítel okolo a nebude se snažit zaútočit...“
Nebezpečí zranění bylo reálné. Nestal se pilotem, jak snil, ale když napodruhé udělal test z angličtiny, dostal se k výsadkářům ke slavné 101. výsadkové. Byl v první linii: „Byli jsme v oblasti tzv. free fire zone, to znamená, kde jakýkoliv člověk, který se objevil před námi v džungli, byl považován za nepřítele. Naším úkolem bylo zabránit nepříteli, ať už to byl Vietkong, anebo severovietnamská armáda, která pronikala přes Ho-či-minovu stezku, v jeho působení. Šlo o to najít jejich sklady zbraní a vyhodit je do povětří, nebo případně najít jejich uskupení."
Nakonec ani Vaněček, který utekl do zahraničí měsíc před invazí vojsk varšavské smlouvy a těžce se dostával do americké armády, protože neměl ani zelenou kartu, jen kartičku politického uprchlíka, svému osudu neunikl a byl zraněn. "Stalo se to při jednom výsadku, když jsme obsadili plochu pro přistávání. Nadskočila mi helma, tak jsem si ji chytil – přezky jsme neutahovali – a v tom okamžiku, když jsem dal ruce nahoru, Vietnamci odpálili do naší blízkosti minometný granát. A jak jsem měl ruce nahoře, zasáhly mi je střepiny,“ vzpomíná.
Vietnamský syndrom
Vaněček si prožil i vietnamský syndrom, dokonce se chtěl zabít. „To bylo v Detroitu, procházel jsem krizí. Šest měsíců po návratu. Říká se, že po šesti měsících se projeví deprese, snaha se zničit. Chtěl jsem se zlikvidovat. Nemůžu říci, co mi řeklo 'nedělej to'. Nezmáčkni to. Ale prostě jsem to neudělal, jsem tady.“
Vietnamská válka
Vietnamská válka byla součástí jednoho z nejdelších konfliktů éry rozděleného světa. Boje na území dnešního Vietnamu, Laosu a Kambodži probíhaly od roku 1946 až do roku 1975 a vyžádaly si celkem 2,3 až 3,8 miliónu obětí. Konflikt měl několik fází. Samotná Vietnamská válka pak probíhala v letech 1964 až 1973. O dva roky později padl Saigon a v roce 1976 byl Vietnam byl sjednocen pod nadvládou komunistického severu.
Od roku 1946 až ro roku 1954 probíhala první indočínská válka mezi Francií, která se snažila udržet koloniální nadvládu nad oblastí, a osvobozeneckým hnutím. Snaha Francie rozhodnout vleklý konflikt v jediné bitvě skončila u Dien Bien Phu porážkou Francie. Byly vyhlášeny nezávislé státy Laos a Kambodža a samotný Vietnam byl rozdělen na severní komunistický a jižní prozápadní.
Partyzáni z Vietkongu, kteří působili na jihu, od roku 1959 zesilovali svou aktivitu. Američané proto začali na jih posílat své vojáky, v roce 1963 jich tam bylo již 16 500. Ve válku mezi USA a Vietnamskou demokratickou republikou konflikt přerostl v roce 1964 po Tonkinském incidentu, kdy byly napadeny americké lodě. V srpnu 1964 byly zahájeny nálety na Severní Vietnam.
Američané bojovali na dvou frontách, bombardovali sever a současně vedli protipartyzánskou válku na jihu, kde bylo v roce 1965 na 150 000 partyzánů. Konflikt se proto eskaloval. Na konci dubna 1969 dosáhl počet amerických vojáků ve Vietnamu svého vrcholu, nacházelo se tam 543 000 vojáků. Současně ale rostl odpor proti válce ve světě i v USA kvůli masivnímu kobercovému bombardování, které si vyžádalo značné civilní oběti a velké množství vážně zraněných lidí popálených napalmem nebo otrávených defolianty zbavujícími stromy v džungli listí, aby se partyzáni neměli kde ukrývat.
Odbor zesílil po masakru v My-lai z března 1968, kde američtí vojáci brutálně znásilnili, umučili a vyvraždili obyvatele stejnojmenné vesnice. Američané proto přišli s ideou vietnamizace války, kdy by proti sobě stáli jen severovietnamští a jihovietnamští vojáci. Jih však nikdy nebyl dost silný. Američané se museli opět více angažovat, takže opět přibývalo padlých.
Nakonec zemřelo ve Vietnamu na 60 000 amerických vojáků, válka si celkem vyžádala do svého konce v roce 1973 přes dva milióny lidských životů. Rostoucí odpor proti válce a bezvýchodná situace, kdy se USA nedařilo vyhrát, vedla v roce 1973 k podepsání mírové dohody mezi USA, Jižním Vietnamem, Vietkongem a Severním Vietnamem.
Severní Vietnam se ale svých plánů na sjednocení země nevzdal, v roce 1975 zahájil ofenzívu a v dubnu téhož roku padl Saigon, 2. července 1976 byla vyhlášena sjednocená Vietnamská socialistická republika.