Bylo to jako ve filmu, voda za námi brala úplně vše, popsal přeživší tsunami

S Dendym Montgomerym jsem se setkal ve městě Lhoknga, asi 30 kilometrů jižně od Banda Aceh, kam se několik let po ničivé přírodní katastrofě s rodinou přestěhoval. Přímo u pláže zde vybudoval knihovnu s názvem Sophie’s Sunset Library, která se spolu s malou restaurací stala centrem setkávání místní komunity.

Dlouhé roky tu probíhaly boje mezi rebely z Hnutí za svobodný Aceh, kteří chtěli v provincii autonomii, a indonéskou vládou. Pracoval jsem tehdy pro agenturu Reuters a pokrýval především tohle téma.

Na to nejde zapomenout. Byl 26. prosinec, období svátků, takže lidé byli z velké části na pláži a odpočívali. Já osobně jsem zrovna seděl na záchodě (smích), když před osmou hodinou ranní udeřilo silné zemětřesení. Všechno se začalo otřásat a slyšel jsem, jak moje žena křičí. Vyběhl jsem z domu ven, kde už všichni leželi na zemi. Zemětřesení dosáhlo 9,1 stupně Richterovy škály, bylo velmi těžké se udržet na nohou.

Když se situace uklidnila, vrátil jsem se do domu pro svou kameru a fotoaparát své ženy, která tehdy pracovala jako fotografka pro Francouzskou tiskovou agenturu. Vysvětlil jsem své matce, která tam byla s námi, že tohle potřebujeme zdokumentovat, neboť jde o opravdu silné zemětřesení. Se ženou jsme nasedli do auta a matce řekli, ať za žádných okolností nikam nechodí.

Vůbec. Víte, stydím se, že jsem pracoval jako novinář, ale neměl jsem dostatek znalostí, že se něco takového může stát.

Nejprve k hotelu Kuala Tripa, který byl v období konfliktu důležitým místem vyjednávání. Často tam byli představitelé obou stran a hodně novinářů. Když jsme k němu dorazili, hotel byl z velké části zřícený. Pořídili jsme tam nějaké záběry, zeptali se hostů na pár otázek a přesunuli se k hlavní mešitě ve městě s názvem Baiturrahman Grand Mosque.

Ano, ale minaret, který je mnohem novější než zbytek budovy, měl velké trhliny. Natáčel jsem veškeré detaily, když na mě manželka z auta začala křičet, ať se vrátím, že přichází voda. Říkal jsem jí, že je všechno v pořádku, že voda při povodni před několika lety sahala jen metr vysoko, že to nemůže být horší. Když jsem ale kamerou namířil na druhou stranu mešity, viděl jsem obrovské množství lidí, kteří utíkali směrem do vnitrozemí.

Nikoliv. Byl jsem hloupý a za každou cenu chtěl tu situaci zachytit. Přeběhl jsem silnici, podal mojí ženě stativ a vrátil se zpět bez něj, abych pokračoval v natáčení s kamerou v ruce. Na západní straně od mešity byla třípatrová budova, která mohla mít cca 12–15 metrů, a já viděl, jak přichází první vlna, sahající mezi první a druhé patro. Už ta mě šokovala, za pár sekund ale následovala druhá, která byla vyšší nebo podobně vysoká jako ona budova. Máme tady takové malé stánky, kde se prodávají cigarety a další věci, a jeden z těch stánků plaval po hladině. V ten moment jsem si konečně uvědomil, že odsud musím okamžitě pryč.

Zhruba 100–150 metrů. Jediné štěstí bylo, že jsem měl auto s pohonem na všechna čtyři kola, které vždy koncem roku připravuju na jízdu v terénu a vylaďuju, aby bylo do jisté míry odolné proti vodě. Byl to navíc pick-up, takže spousta lidí mi naskákala na korbu.

Dendyho záběry najdete na videu výše v čase 1:13 – 3:07

Ne, vzal jsem to oklikou, protože jsem myslel na svoji matku. Cestou se ale stala zvláštní věc. U křižovatky jsem viděl dvě staré ženy, z nichž jedna byla nevidomá. Byly to ženy, které obvykle žebrají na ulici. Říkal jsem si, že i člověk, který vidí, má v tom chaosu problém se zorientovat, a rozhodl jsem se jim pomoct. Zastavil jsem a houkl na lidi na korbě, ať jim pomohou. Představte si, že ani jeden se toho neujal. Byl jsem na ně v ten moment naštvaný, ale dnes to chápu, museli být neuvěřitelně vystrašení.

Ano, nebyla to patrně nejchytřejší věc, protože jsem byl řidič, ale nešlo to jinak. Když jsem jim pomáhal vyšplhat na korbu, zaujala mě jedna věc, na kterou do smrti nezapomenu. Jak jsem řekl, byly to žebračky, ale měly neuvěřitelně čistou tvář a krásně voněly. Nebyl ovšem čas nad tím více přemýšlet, nasedl jsem zpět do auta a pokračoval v jízdě. Netrvalo dlouho a dostihla nás první voda.

Asi metr, moje auto bylo ale naštěstí připravené. Byli jsme v té ulici posledním vozem, který to zvládl, ve zpětném zrcátku jsem viděl, jak za námi všechno mizí ve vodě. Bylo to jako ve filmu, moje žena byla o to vystrašenější, protože týden předtím s kamarádkou sledovala katastrofický film Den poté. (smích)

Ano, a to je hlavní důvod, proč jsem zmínil ty dvě žebrající ženy. Díky nim bylo načasování všeho přesně takové, jaké mělo být. Když jsme totiž dorazili do naší čtvrti, moje matka s nejmladším bratrem zrovna přicházeli k silnici. Kdybych těm ženám nepomohl, byl bych tam nejspíš příliš brzy a nestihl matce s malým bratrem pomoci. Voda už byla příliš vysoko na to, abych běžel do domu a zachraňoval je. Dům matky byl totiž asi sto metrů od silnice.

Dorazili jsme na místo, kde voda z vedlejší ulice smetla krátce před naším příjezdem velký náklaďák. Kdybychom tudy projížděli o něco dřív, patrně by nás voda také smetla. Kousek od toho místa byla další mešita, kde mě ty dvě ženy poprosily, abych zastavil, že tam chtějí vystoupit a pokračovat v žebrání.

Nechtěl jsem, řekl jsem jim, že za ně mám zodpovědnost a že to není bezpečné. Ony na tom ale trvaly, a tak jsem zastavil a pomohl jim vystoupit. Věděl jsem, že mám v kapse nějaké drobné, které jsem jim chtěl rychle dát, když jsem se ale otočil, byly pryč. Ve vteřině zmizely. Ptal jsem se všech okolo i mojí matky, kde jsou, nikdo ale netušil. Přišlo mi to velmi zvláštní, protože byly hodně staré a nemohly tak rychle odejít. Oběhl jsem ještě rychle ten náklaďák, ale nenašel jsem je.

Myslete si, co chcete, ale když si jejich náhlé zmizení spojím s tím perfektním načasováním, jejich čistými tvářemi a vůní, tak mě napadá, že to musel být zážitek mezi nebem a zemí. Uběhlo od té doby 20 let a dodnes se po nich, když stojím na semaforech, poohlížím. Už nikdy jsem je ale od té doby nespatřil.

To byl původní plán. Po třetí vlně, která už nebyla tolik vysoká, ale voda začala klesat a vracet se zpět do oceánu. V jistý moment jsem se proto rozhodl vrátit se zpět k domu, abych se podíval, v jakém je stavu. Lidem na korbě jsem řekl, že se vracím, ať buď vystoupí, nebo zůstanou. Půlka vystoupila a druhá půlka mi řekla, že se mnou pojede kamkoliv. Někteří z nich mi pak po letech na ulici děkovali, že jsem jim zachránil život.

Asi 4,5 kilometru. Voda tam dosáhla zhruba metrové výšky a byl plný velmi jemného černého bahna, které bylo dost těžké odstranit. Zůstal ale stát, což bylo nejdůležitější. Nechybělo však mnoho a byl by kompletně srovnán se zemí. V době konfliktu odstavilo Hnutí za svobodný Aceh veškerou elektřinu, a tak vláda do přístavu dopravila obrovskou loď, z níž dodávala elektřinu do celého města. Tu loď tsunami posunulo čtyři kilometry do vnitrozemí, zůstala stát asi 500 metrů od našeho domu. Všechny budovy po cestě pochopitelně zcela zničila.

Ano, krátce po zběžné inspekci našeho domu. Když jsme tu loď natáčeli, přijel na místo můj velmi dobrý kamarád a řekl mi: „Dendy, mohl bys prosím tu loď trochu nadzvednout? Je pod ní dost možná moje matka.“ V ten moment jsem poprvé brečel, protože loď byla přesně na místě jeho rodného domu. Později matku našel, bohužel ale nebyla naživu.

Se ženou jsme byli čerstvě svoji, vzali jsme se v září a tsunami přišlo v prosinci. Popravdě, žena byla v době tsunami těhotná, ještě jsme to ale nevěděli. Když jsme to zjistili, rozhodli jsme se přestěhovat do Ubudu na Bali, což nám dávalo smysl i po profesní stránce, neboť jsme měli v blízkém okolí různé projekty. Moje žena ale miluje acehskou historii a jednoho dne jsme si položili otázku, proč se nevrátit zpět a neudělat něco pro tamní komunitu.

Je to tak. Původně jsme chtěli otevřít školu, to ale z různých důvodů nevyšlo. Pak jsme se dostali k tomuto pozemku přímo u pláže, kde byla opuštěná budova ve špatném stavu. A jak jsme ji opravovali, uvědomili jsme si, že máme spoustu knih, ač velkou část z nich zničilo tsunami. Se ženou jsme dlouho snili o tom, že si na důchod otevřeme knihovnu, nakonec to holt přišlo o něco dřív.

Není to klasická knihovna, jde o takové malé kulturní centrum pro zdejší komunitu. Pořádáme hodně akcí, od různých výstav přes poezii, koncerty až třeba po tanec. Bohužel jsme tu ale jen v pronájmu, který končí v březnu příštího roku. Pokud ale vše klapne, budeme se stěhovat do většího a Sophie’s Sunset Library, která je pojmenovaná po mé dceři, bude ještě lepším místem než doposud.

Víte, měl jsem období, kdy mi bylo fakt úzko. Chodil jsem k oceánu a snažil se všechno zprocesovat a nějak se z toho traumatu dostat. Dokonce jsem mluvil k matce přírodě, křičel…

Toho dne, 26. prosince 2004, zemřelo po celém světě na následky tsunami přes 200 tisíc lidí, včetně 50 členů mé rodiny z dědečkovy strany. Bydleli v části, která byla zcela zdevastovaná. Dostali jsme se tam až po pěti dnech od katastrofy, a nejenom že jsme nenašli jejich domy, ale ani jejich základy.

Takže ano, mám strach, ale obrazně řečeno jsme tehdy všichni už jednou zemřeli. Navíc jsme dnes mnohem lépe připraveni a víme, jak se v případě zemětřesení zachovat. Pokud přijde, máme zhruba půl hodiny na to, abychom se dostali dál od pobřeží a ideálně do výše položených míst. Právě z těchto důvodů je důležité si přírodní katastrofu neustále připomínat, aby i mladší generace byly v pozoru.