ANALÝZA: Západ má ještě v Afghánistánu šanci – Milan Mikulecký

Dnes a denně nyní můžeme slyšet a číst, co všechno se v Afghánistánu mělo udělat jinak a jak je neschopnost bývalé vlády v Kábulu bránit svou zem naše (myšleno západní) chyba a selhání.

To, že podobné názory budou šířit lidé, kteří nemají západní civilizaci rádi, se dalo očekávat. Zvláštní, jak se zde shodují zastánci různých orientálních despocií s ochránci všech možných kultur, tedy kromě té naší, která jim paradoxně umožnuje se vůči ní vymezovat.

To, co ale překvapí i otrlého diváka, je fakt, že k těmto orgiím sebemrskačství se připojují ti, kteří mají nejvíc másla na hlavě, totiž politici.

Najednou se v pohledu na Severoatlantickou alianci shodují názorově tak rozdílné figury, jako jsou český prezident Miloš Zeman a kandidát na německého předsedu vlády za CDU Armin Laschet.

Jejich slova o tom, že NATO v Afghánistánu selhalo nebo že jde o největší debakl NATO od jeho vzniku, jsou nejen urážkou všech vojáků a civilních expertů, kteří v zemi pod Hindúkušem v uplynulých dvaceti letech ze sebe vydávali to nejlepší, ale také urážkou daňových poplatníků, kteří vše platili.

V dnešním světě mediálních zkratek je nutné neustále připomínat, že iniciátorem našeho, západního angažmá v této zemi nebyla snaha umožnit afghánské komunitě LGBTQ+ uspořádat svůj pochod hrdosti po Kábulu.

Tím prvotním impulsem byla řada útoků členů teroristické sítě al-Káida na různých místech světa. Namátkou v Keni, Tanzanii, Jemenu a samozřejmě pak útoky z 11. září 2001 na území USA.

Jen při těch posledních přišlo o život téměř tři a půl tisíce nevinných obětí. Byli jsme vtaženi do války, kterou jsme nechtěli, ale nadále do sebe nechat kopat bylo neúnosné.

Al-Káida našla pohodlné zázemí v Afghánistánu. Zde se útoky plánovaly, zde měli teroristé své logistické a výcvikové zázemí.

Reakce USA a jejich spojenců byla jediná správná, jít a teroristy v přímém střetu zničit. To se vojákům podařilo. A opět je nutné připomínat, že navzdory tvrzení řady „mluvících hlav“ se jim to podařilo nečekaně rychle.

Vždyť během jednoho měsíce byl Tálibán jako vládce země a hostitel al-Káidy poražen. A to za použití velice malého počtu příslušníků speciálních jednotek, které to dokázaly spolu s leteckou podporou.

A pozor, zejména s podporou Afghánců, bojovníků tzv. Severní aliance. A tady také mělo vše skončit.

Tálibán dostal lekci, al-Káida přišla o své zázemí a dopadení Usámy bin Ládina, ať už na území „spojeneckého“ Pákistánu, nebo kdekoliv jinde, by bylo jen otázkou času. Rozhodně k tomuto cíli nebylo nutné nasazovat až 65 tisíc mužů a žen v uniformách ve snaze kontrolovat území Afghánistánu.

Bohužel, do hry vstoupili politici, kteří opět jednou získali pocit, že se zapíšou do historie, když přenesou všechny výdobytky našeho civilizačního okruhu do míst, kde o ně většina společnosti nestojí.

No, a dopadlo to jako vždy. Několik lokálních šizuňků velice zbohatlo a mnoho západních společností brutálně zbohatlo. Nikoliv však na úkor poražené země, jako tomu bývalo v minulosti, ale na úkor rozpočtů svých vlastních zemí.

Opravdu se nechci zařadit do dlouhé řady „generálů po bitvě“, kteří vědí, co všechno bylo učiněno špatně, ale nikdy předem neříkají, co udělat. Stále jsem přesvědčen, že i v dnešních dnech máme možnost udělat v Afghánistánu něco pro naši bezpečnost.

Bylo by ovšem nutné konat rychle a víceméně vše nechat v rukou vojáků. Ten recept je v zásadě jednoduchý, ostatně vychází z toho, co již v minulosti fungovalo.

Jak již dnes většinou ví i laická veřejnost, Afghánistán vlastně nikdy ve své historii nebyl státem, spíše územím vymezeným v mapě.

Na tomto území žije minimálně osm různorodých etnických skupin, které se ještě štěpí do jednotlivých kmenů. Nejenže tyto etnické skupiny mluví různými jazyky, ale ještě k tomu mezi nimi panuje i větší či menší míra vzájemné nevraživosti.

Někdejší Severní aliance, která již v devadesátých letech dokázala sever Afghánistánu ubránit proti Talibánu, měla velkou výhodu v tom, že minimálně ve svých počátcích byla etnicky homogenní a její bojovníci měli významnou motivaci proč bojovat a věděli, za co bojují.

Což byl jeden z největších problémů Afghánské národní armády. Ostatně voják jakékoliv armády nemá příliš chuti umírat, když vidí, že jeho nadřízené zajímá pouze to, jak ukrást maximum finančních prostředků.

Jak už jsem v tomto textu zmiňoval, v roce 2001 to byli většinově místní válečníci, kteří Tálibán porazili. Máme tedy možnost se vrátit k již osvědčenému, podpořit obránce Pandžšírského údolí.

Jsou to lidé, které skutečně nikdo nikdy neporazil, ani Sovětský svaz, ani Tálibán. Z jejich vůdce Ahmada Šáha Masúda měla dokonce al-Káida takový strach, že ho dva dny před svým útokem na USA zavraždila prostřednictvím sebevražedných útočníků.

Můžeme je podpořit dodávkami moderních zbraní, zpravodajských informací, zabezpečením logistiky a leteckou podporou.

Proti tomu, kolik jsme v uplynulých dvaceti letech investovali do kábulského režimu a kolik vybavení jsme ponechali tálibáncům, by šlo o promile.

A možná bych šel ještě dál. Nabídl bych místním vládcům finanční podporu, pokud umožní na svém teritoriu vybudovat tábory nebo i začít nový život těm, kteří z území pod kontrolou Tálibánu prchají.

Nejen že by to bylo logické, protože nebudeme transportovat lidi přes půlku světa, přesazovat je do našeho světa, kterému často nerozumí a v konečném důsledku ho i nenávidí.

Budou mít i možnost proti svým utlačovatelům bojovat a jednoho dne se třeba vrátit do svých domovů. Je nutné konat v řádech dnů.

Severní teritoria nebyla nikdy Kábulem preferovanou oblastí, a tak zde většinou mají k dispozici výzbroj ještě z dob Sovětského svazu.

Naproti tomu Tálibán, díky neuvěřitelnému a neomluvitelnému postupu administrativy Joea Bidena při stahování amerických jednotek, má k dispozici téměř to nejlepší, co dnešní zbrojní průmysl nabízí.

Při této příležitosti si nelze nevzpomenout na rok 2011 a naprosto stejně stupidní průběh odchodu z Iráku, mimochodem pod velením Baracka Obamy a jeho viceprezidenta Joea Bidena.

Mimochodem případná podpora opozičních sil otevírá dostatek prostoru pro bojovníky typu Miloše Zemana či Armina Lascheta. Měli by možnost názorně ukázat vysláním svých vojáků, jak se s teroristy bojuje či jak to německá armáda vyřeší lépe než NATO.

Bohužel, pro politiky Západu je důležitější, jak o jejich krocích referují média v aktuálním čase, než výsledek, který by přišel v řádech měsíců či let, tedy často za horizontem jejich možného dalšího znovuzvolení.

Ono je také mnohem pohodlnější pořizovat si fotografie v táborech pro migranty v Evropě než mezi divokými chlapíky někde na afghánsko – tádžickém pomezí. A první vlaštovky této pro naši civilizaci sebevražedné politiky jsou již tady.

Ursula von der Leyen nikdy nepatřila „k nejostřejším tužkám v penále“. Spíše se dá říct, že její jedinou kvalifikací pro výkon různých politických funkcí byl fakt, že neohrožovala své spolustraníky v kariéře.

Nicméně její prohlášení o tom, že je nutné navýšit objem humanitární pomoci pro Afghánistán, a přitom se tato pomoc údajně nedostane do rukou Tálibánu, překonává ve své hlouposti vše, co se jí zatím „povedlo“.

A že toho není málo. Budeme tedy i nadále svědky toho, jak do Evropy či Ameriky jsou letecky přepravováni tisíce nijak neprověřených lidí, namísto toho, abychom pomohli těm, kteří se nevzdávají a kteří se již v minulosti osvědčili jako schopní a výkonní spojenci.

Naopak, ještě je zradíme, tak jako zradíme odkaz všech našich padlých a zraněných tím, že nakonec se s Tálibánem „nějak“ domluvíme.

To, že najednou politici vypouštějí zkušební balonky o tom, že s nimi musíme mluvit, je na celém konfliktu možná to vůbec nejpodlejší.

Pokud s nimi budeme mluvit, pokud budeme posílat humanitární pomoc na území pod jejich kontrolou, pokud od nich budeme nakupovat suroviny pro naplnění našeho New Green Dealu, tak proč jsme s nimi nemohli mluvit ihned potom, co dostali lekci za 11. září?

Ušetřili bychom si ohromné výdaje, oběti a problémy, které nás ještě čekají. Protože spolu s přesunem migrantů si přesouváme také jejich vnitřní konflikty, ale tentokrát nikoliv tisíce kilometrů daleko od nás, ale do našich domovů.

Autor je bezpečnostní analytik působící v oblasti Perského zálivu.