Článek
Vlajku, kterou původně Sadaovi věnovala rodina, přátelé a sousedé popsanou přáními, aby ho na bojišti věčně ochraňovala štěstěna, předal Strombo Sadaovu bratrovi Tacujovi. Ten do ní zabořil obličej a pak ji položil do klína své 93leté sestry Sajoko na vozíku. Zakryla si dlaněmi oči a plakala.
„Byl jsem tak šťastný, že jsem tu vlajku vrátil. Vidím, jak moc pro ni znamená,“ řekl Strombo a přiznal, že měl také slzy na krajíčku.
Americký veterán Marvin Strombo (vlevo) s Tacujou Jasuem a vlajkou jeho zabitého bratra.
Sajoko Furutaová pláče nad vlajkou svého padlého bratra Sadaa.
Vlajka, která dosud ležela ve vitríně ve Strombově domě v Montaně, než se veterán před pěti lety rozhodl obrátit se na nevládní organizaci s prosbou o pomoc při pátrání po majiteli, hned Tacujovi připomněla dětství: „Voněla jako můj starší bratr a jako mámina jídla, která jsme společně jedli. Ta vlajka bude náš poklad. Je to, jako by válka konečně skončila a bratr mohl vyjít na světlo.“
Sadao Jasue padl ve věku 25 let.
Rodina se nikdy přesně nedozvěděla, jak Sadao zemřel. Tacuja ho viděl naposledy den před tím, než ho v roce 1943 odveleli do jižního Tichomoří. O rok později jim armáda poslala dřevěnou krabičku, v níž leželo pár kamínků symbolizujících Sadaovo tělo. Po válce se dozvěděli, že 25letý Sadao padl někde na souostroví Mariany, zřejmě 18. července 1944, kdy byl dobyt Saipan.
Teprve Strombo jim pověděl víc a upřesnil, že Sadaa našel u vesnice Garapan na Saipanu, kdy zbloudil a ocitl se blízko japonské linie. Sadaovým sourozencům řekl, že jejich bratr ležel na levém boku bez známek výraznějšího zranění a ve tváři měl klidný výraz, jako by spal.
Agentura AP v té souvislosti upozornila, že se dodnes nenašly pozůstatky 2,4 miliónu japonských obětí.