Článek
Autor tvrdil, že v poststudenoválečné éře bude klíčovou dynamikou střet velkých civilizačních okruhů planety. Úvaha věštila vzestup zejména indické, konfuciánské a islámské kultury.
„O čtvrtstoletí později je třeba porozumět, v čem měl Huntington pravdu a kde se mýlil,“ píší v magazínu American Interest Seth Cropsey a Harry Halem z washingtonského Hudsonova institutu.
Americký vědec svou studii o tři roky později rozvedl do knihy Střet civilizací: Boj kultur a proměna světového řádu. Také v ní tvrdil, že ideologické systémy globálního dosahu mají odzvoněno. Státy prý napříště překryjí širší vlivy náboženské a kulturní. Mělo to jít tak daleko, že národní státy přestanou být hlavní jednotkou geopolitického konfliktu. Opřou se o širší civilizační celky a částečně se v nich rozpustí.
Svár devíti mocností
Politolog v eseji rozdělil svět do devíti civilizačních okruhů. Prvním z nich je atlantický, zahrnující USA, Kanadu, západní Evropu, ale i Pobaltí, Polsko a Austrálii plus příbuzný japonský okruh. Následují latinskoamerický, pravoslavný, středoasijský, islámský, buddhistický, indický, konfuciánský neboli čínský a africký. Dělení běželo jasně podle etnicko-náboženských hranic.
Některé předpovědi byly podle Cropseyho a Halema přesné, zejména co se týče přetrvání hodnotových rozdílů mezi západní a nezápadní společností. Huntington také správně určil, že centra vojenské a ekonomické moci se budou přesouvat z euroamerické civilizace jinam.
Monolity nevznikají
Teze o střetu civilizací podle nich ovšem z dnešního pohledu zcela selhává v myšlence, že společné kulturní okruhy se budou dále stmelovat. Místo toho sílí štěpný moment uvnitř těchto civilizačních zón, což se týká zejména Západu. Ale nejen jeho.
Například Tchaj-wan vzdoruje ze všech sil čínským pokusům ostrov izolovat. A Vietnam, další země Huntingtonovy konfuciánské civilizace, se sbližuje s USA právě kvůli obavám z čínské expanze.
Hluboce rozdělená je i Latinská Amerika, a co se týče Afriky, ta v drtivé většině stagnuje a stává se obětí čínského „dluhového kolonialismu“. Peking si chce v Africe zajistit přírodní zdroje, ale i Francie a USA tam zůstávají vlivnými hráči.
Co se islámské civilizace týče, ta se neintegruje vůbec, myslí si experti. Mocnosti jako Spojené státy, Rusko a Indie mají stále v různých muslimských zemích obrovský vliv.
Také islám hluboce rozdělen
Ze šesti potenciálních lídrů muslimského světa jmenovaných před čtvrtstoletím Huntingtonem zbyli jen tři – Írán, Saúdská Arábie a Turecko. Všechny ale mají vlastní verze islámu – a navíc se navzájem hluboce nenávidí. Šíité stojí v krvavém boji proti sunnitům a probíhá i zmatená obměna spojenectví a aliancí. Zatímco Saúdská Arábie se dál drží USA, Turecko se jim vzdaluje. Írán naopak našel nejlepšího spojence v pravoslavném Rusku. Představa, že jedna ze zmíněných tří zemí porazí zbývající dvě, je velmi nepravděpodobná. Z islámské civilizace monolit nebude.
Nejdramatičtěji se však v analýze magazínu American Interest vzepřel Huntingtonovu modelu Západ. Místo jasného směřování ke globálnímu vůdcovství se nejsilnější země západní civilizace potácejí v nejistotě ohledně vlastních politických ideálů a zásad.
USA a Británie, takzvaná „Anglosféra“, se beznadějně názorově rozcházejí se západní Evropou, zejména s Francií a Německem. Přitom právě tyto země osvědčily za studené války velkou soudržnost. Tržně orientovaná Anglosféra soupeří se sociálnědemokratickým modelem kontinentální Evropy.
Rovněž Spojené státy opouštějí roli vlajkonoše liberálního pořádku i ochránce volného obchodu. A co se britské politické reprezentace týče, tu článek označuje za „výjimečně neschopnou“, přičemž takovou prý ještě nějaký čas bude.
Soumrak Západu?
Západní politické klima tak od 90. let degeneruje a noří se do extrémů. Levice propadá autoritářství a tlačí na politickou korektnost. Pravice volí izolacionismus meziválečné éry a vypouští do veřejného prostoru xenofobní ideje. Úcta k legitimitě opačných názorů slábne, snaha manipulovat voliči sílí. Není pak divu, že některé západní státy úplně rezignují na ochranu liberálně-demokratického modelu vládnutí.
Analýza konstatuje, že k velikosti Západu kdysi přispěly tolerance, dělba politické moci, svoboda jednotlivce a otevřená občanská společnost. Dnes je však nahrazují nesnášenlivost a pochybnosti o sobě samých. Západ zrazuje své vlastní dědictví.
Jen těžko je možné předvídat, co způsobí pnutí v ostatních civilizačních okruzích mimo Západ. „S jistotou ale víme, co může přinést tříštění našich idejí svobody a úpadek západních institucí i tržní ekonomiky. V budoucnu nás zcela jistě čekají vážné střety civilizací, momentálně se však musíme bát daleko více imploze té naší vlastní,“ končí magazín American Interest.