Sto let od irské nezávislosti. Proč si památný den nepřipomínají?

Velká část irské historie se nese ve znamení konfliktů s Británií. Ani sami Irové se neshodnou na tom, kdy přesně dosáhli definitivní nezávislosti, a možná proto si země žádný takový sváteční den nepřipomíná.

Přesně před sto lety byla v Londýně uzavřena mírová smlouva, která ukončila více než dva roky trvající válku za nezávislost, která byla vyústěním touhy po ukončení britské nadvlády.

Dohoda byla podepsána 6. prosince 1921 ve 2:20 hodin v noci a zavdala vytvoření Irskému svobodnému státu.

Na jedné straně britský premiér David Lloyd George s ministry Winstonem Churchillem a Lordem Birkenheadem. Proti nim dva zarytí irští revolucionáři: zakladatel Irské republikánské armády (IRA) Michael Collins a hlavní vyjednavač Arthur Griffith.

„Michael Collins se zvedl a vypadal, že se chystá někoho zastřelit, nejlépe sám sebe. Za celý svůj život jsem neviděl tolik bolesti a utrpení ve zdrženlivosti,“ líčil napjatou atmosféru Churchill.

Když dokument podepsal Birkenhead, vzdychl a pravil: „Pane Collinsi, podpisem této smlouvy si podepisuji svůj politický rozsudek smrti.“

Collins na to údajně odpověděl: „Lorde Birkenheade, já si podepisuji svůj skutečný rozsudek smrti.“ Nemýlil se.

Smlouva stanovila, že do jednoho roku po ratifikaci bude vytvořen Irský svobodný stát jako samosprávné dominium v rámci britského impéria, které bude mít stejné postavení jako Kanadské dominium. Griffith sepsal krátký vzkaz, který nechal bezprostředně po aktu rozeslat do irských novin.

„Podepsal jsem mírovou smlouvu mezi Irskem a Velkou Británií. Věřím, že tato smlouva položí základy míru a přátelství mezi oběma národy. Za tím, co jsme podepsali, si budu stát v přesvědčení, že se blíží konec konfliktu trvajícího staletí,“ stálo ve vyjádření.

Významná událost plnila druhý den hlavní strany novin i v Británii.

„Konečně urovnání. Nemožné se stalo skutečností a irský spor, nejdéle trvající a nejhlubší svár narušující mír a politiku této země, je ve všech ohledech vyřešen,“ napsal v editorialu levicový list Guardian.

Jenže pro významnou část irských nacionalistů nemohlo být o nějakém konečném urovnání ani řeči. Smlouva obsahovala klauzuli, že se Severní Irsko může od nově vzniklého Irského svobodného státu odtrhnout, což se nakonec také stalo.

Nenaplněný slib, plivnutí do tváře padlým bojovníkům – tak smlouvu někteří Irové vnímali. Když se v dubnu 1916 irští rebelové se zbraněmi v rukou postavili britské armádě, slíbili, že donutí Brity, aby uznali nezávislou Irskou republiku jako celek. Toto takzvané Velikonoční povstání, byť po týdnu potlačené, bylo jakýmsi zárodkem pro snahu o irskou nezávislost.

„To je jeden z důvodů, proč si smlouvu nikdo nechce pamatovat,“ píší historikové Mícheál Ó Fathartaigh a Liam Weeks, kteří o anglo-irské smlouvě napsali knihu Zrození státu.

„Nezáleželo na tom, že nic nenasvědčovalo tomu, že by Britové souhlasili s uznáním Irské republiky, smlouva byla vnímána jako zrada na ní a na mužích a ženách, kteří za ni po roce 1916 bojovali a umírali,“ vysvětlují.

O tom, zda smlouvu ratifikovat, nepanovala mezi poslanci Irského shromáždění (Dáil Éireann) shoda. Diskuse byly údajně velmi agresivní a surové. Shromáždění nakonec dohodu ratifikovalo většinou 64 ku 57, ale těsné rozdělení způsobilo tak napjaté vztahy, že nakonec vedlo k vypuknutí občanské války.

V roce 1922 zemřeli oba hlavní irští signatáři Arthur Griffith a Michael Collins. Collins se tak v předpovědi své smrti nemýlil. Odpůrci mírové smlouvy ho zavraždili jen deset dní poté, co Griffithovi údajně vyčerpáním selhalo srdce.

Občanská válka trvala necelý rok, od června 1922 do května 1923. Boje nakonec vyhrály síly Irského svobodného státu, zastánci dohody, kteří byli vyzbrojeni s britskou podporou. Smutnou skutečností je, že v občanské válce zemřelo více Irů než ve válce za nezávislost, která jí předcházela.

Konflikt nesmazatelně rozdělil irskou společnost. I to je možný důvod, proč se ani stoleté výročí smlouvy slavit nebude. Ten druhý je politický, který je navíc cítit dodnes. Dnešní dvě hlavní politické strany v zemi, Fianna Fáil a Fine Gael, jsou přímými potomky dvou znepřátelených stran v občanské válce.

„Převládá pocit, že tato zvláštní politická konfigurace nesloužila irskému státu tak dobře, jak by tomu mohlo být v případě standardního demokratického dělení na levici a pravici, neboť trvalé vazby na politiku občanské války mají tendenci převládat nad politickým rozhodováním. Zda tomu tak skutečně je, či nikoli, nelze kategoricky určit, ale těžko se lze vyhnout závěru, že politika občanské války nás brzdí,“ uzavírají již zmínění autoři knihy Zrození státu.

Část irské společnosti na skutečnou nezávislost na Británii stále čeká. Řešením by pro ně bylo sjednocení ostrova pod jeden stát.

Tato myšlenka, která měla být po třicet let trvajících nepokojích v zemi jednou provždy odmítnuta Velkopáteční dohodou z roku 1998, opět ožila po brexitu.