Článek
Willenberg se do Treblinky dostal v říjnu 1942, ve svých devatenácti letech. Byl mezi šesti tisíci Židy, které do tábora odvezl vlak z ghetta v polském městečku Opatów.
Po příjezdu do Treblinky dostal od spoluvězně radu, která mu zachránila život - aby vystupoval jako vyučený zedník. Díky tomu byl zařazen na manuální práce a jako jediný z transportu ten den přežil.
V roce 1943 se mu podařilo během srpnové vzpoury z tábora utéct, když se vyšplhal přes hromadu těl, které se navršily u plotu, když nacisté vězně zabíjeli. Willenberg se dostal až do sto kilometrů vzdálené Varšavy, kde se spojil se svým otcem, který se ukrýval v „árijské“ části města.
Žiju dva životy, jeden je tady a teď a ten druhý je, co se stalo tam
Willenberg se pak zapojil do odboje, získával například zbraně pro levicovou partyzánskou organizaci Polska Armia Ludowa (Polská lidová armáda).
Po válce se přestěhoval do Izraele a pracoval jako zeměměřič. „Žiju dva životy, jeden je tady a teď a ten druhý je, co se stalo tam,“ řekl před časem Willenberg.
„Nikdy mě to neopustí. Zůstává to v mé hlavě. Jde to pořád se mnou.“ Za svého života se zasazoval o to, aby svět nezapomněl tábor v Treblince. V roce 2013 se na místo tábora vrátil k sedmdesátému výročí svého útěku.
V treblinských plynových komorách zahynulo zhruba 870 tisíc lidí. To bylo nejvíc ze všech vyhlazovacích táborů kromě Osvětimi, kde podle odhadů zemřelo asi jeden a půl miliónu lidí.
Velitel Treblinky Franz Stangl byl v říjnu 1970 v německém Düsseldorfu odsouzen na doživotí. Většina strážných z Treblinky však nebyla nikdy za své zločiny souzena.
V současnosti už na místě někdejšího tábora smrti nezůstalo nic. Po vzpouře ho zničil požár. Posledních třicet židovských žen a dívek tam bylo zastřeleno v listopadu 1943.