Politolog: Po zabrání Karabachu může být na řadě jižní Arménie

V roce 2020 Arméni válku prohráli. Po příměří, které zprostředkovalo Rusko, museli opustit 80 procent území, které měli pod kontrolou od roku 1994. Stáhli se na zbytek území kolem hlavního města Stěpanakertu.

Před několika dny ale i na toto území začaly dopadat rakety. Arméni, zdá se, Karabach definitivně ztratili. Přes sto tisíc lidí teď Karabach musí opustit, sbalit jen kufry, vzít děti a odejít ze svých domovů. Z oblasti se stahují i ruští mírotvorci a celý region bude patřit Ázerbájdžánu, který je mocně podporovaný Tureckem.

Zaskočil vás současný vývoj?

Aktuální reeskalace situace v Náhorním Karabachu/Arcachu se dala předpovídat. Z charakteru ukončení tzv. Druhé války o Náhorní Karabach bylo zřejmé, že je to z ázerbájdžánské strany krok k definitivnímu ovládnutí oblasti, která jí byla přisouzena sovětskou bolševickou vládou ve 20. letech minulého století, ačkoliv přes 90 procent populace tvořili etničtí Arméni.

Touha po revanši v Baku je nesmírně silná a za situace, kdy díky ropnému a plynovému bohatství zásadně modernizovali svoji armádu, jim nic zásadního nestálo v cestě.

Ano, Ázerbájdžán mohutně zbrojil a nakoupil bojové drony od Turecka či Izraele. Arménská armáda však zůstala zoufale zastaralá. Proč?

Arménské politické elity reprezentované tzv. karabašským klanem v čele s Robertem Kočarjanem pasivně spoléhaly na ruské garance a „modernizaci“ arménské armády neprováděly nebo to pojaly jako korupční eldorádo. A onu příhodnost podtrhl ještě ruský postoj, který ve vztahu k Jerevanu a Stěpanakertu nelze nazvat jinak než věrolomný, a doporučuji všem státům či jiným skupinám, které blouzní o sepětí s ruským dubiskem na východě, aby bedlivě sledovaly, jak Moskva přistupuje ke svému údajnému strategickém spojenci, tedy Arménii.

Například Bělehradu a Banja Luce bych to doporučoval velmi silně. Moskva Arménii a Arcach hodila přes palubu z více důvodů, přičemž dominují snahy potrestat garnituru Nikola Pašinjana, který se k moci dobral demokraticky, tedy způsobem, který autokrat Putin nesnáší – v tomto ohledu je mu mentálně mnohem blíže rodinná diktatura vládnoucí v Baku –, dále ruské problémy ve válce proti Ukrajině, která mu odčerpává obrovské množství zdrojů, a koneckonců i větší ekonomická lukrativnost vztahů s Ázerbájdžánem.

A Západ zůstal potichu? Je mu jedno, co bude s křesťanskými Armény? Jde přece o národ, který byl téměř vyhlazen během genocidy v roce 1915, která byla řízena v tehdejší osmanské říši stranou Mladoturků. Povražděno přece bylo až 1,5 milionu Arménů a národ téměř zanikl…

O ignoranci situace západními státy, z nichž mnohé jsou odběrateli ázerbájdžánských uhlohydrátů, nemá smysl ztrácet příliš mnoho slov. Jelikož ázerbájdžánská diktatura nepředstavuje na rozdíl od putinovské globální ohrožení a neokupuje v západních salonech módní Tibet, tak na ni v této souvislosti není vyvíjen žádný výrazný tlak.

Takže kromě vyvolání situace v Karabachu blížící se hladomoru, provádění „protiteroristické operace“, při níž umírají děti a ženy, Alijevovi snadno projde nemilosrdná šikana vlastní opozice, která je svými praktikami regulérně zařaditelná pod terminus „státní teror“.

Nicméně znovu připomínám, že obrovský díl viny na vývoji situace nese i arménská strana. Absolutně nebyla schopna využít při letitých vyjednáváních výhody vojenské dominance získané výhrou v První válce o Náhorní Karabach. Nevyplatilo se jí také diplomatické pokrytectví, kdy ani ona sama Republiku Arcach mezinárodně neuznávala, ale reálně oblast fungovala jako integrální součást Arménie.

Mezinárodní společenství považuje problém za regionální nepříjemnost. Tváří v tvář ruské agresi na Ukrajině navíc za skoro až banalitu, kdy navíc léta byla Arménie považována za proruskou zemi, a tento region spíše za záležitost Moskvy. Čili jakékoliv velmocenské oslabení Moskvy je spíše vítáno a arménská otázka se s tím svezla.

Takže si za současnou situaci mohou Arméni vlastně tak trochu sami?

Jakkoliv emocionálně chápu arménské demonstranty v Jerevanu i mnohé karabašskoarménské aktivisty a obyvatele, do této situace je rozhodně nedostal Nikol Pašinjan, ale právě zmíněný karabašský klan, což byli politici rodem právě přímo z Karabachu.

Kočarjan se Sargsjanem (oba bývalí prezidenti Arménie obvinění z mnoha korupčních skandálů) jsou ti, kteří z Arménie pomohli udělat geopoliticky izolovanou a ekonomicky zbídačenou zemi, která se stala faktickým protektorátem Ruska.

Nehledě na skutečnost, že v Jerevanu se za Karabach demonstruje, ale mimo televizní kamery se dávají velké úplatky, aby synové nemuseli základní vojenskou službu trávit právě v karabašských zákopech. To je potřeba si poctivě a natvrdo říci.

A co bude s Karabachem dál?

Co bude dál, to uvidíme. Arménie, potažmo Arméni tuto oblast ztrácí, a to s vysokou měrou pravděpodobnosti opět na generace. Alijev jim sice slibuje garance základních práv a svobod, ale věřit tato slova diktátorovi, který je nedodržuje ani u mnoha etnických Ázerbájdžánců, to je bláhovost. Proto Arménům nezbude než svoje domovy opustit a nechat vše nepříteli.

Rusko ztrácí do značné míry Arménii, což je pro Jerevan z dlouhodobého hlediska dobře. Nicméně nebude-li Západ, především USA a Francie, kde jsou silné a vlivné arménské komunity, schopen ruskou roli do nějaké míry nahradit, nemohu bohužel vyloučit ani ohrožení svébytnosti a územní integrity vlastní samotné Arménie.

Uvidíme, co přinesou rozhovory v Jevlachu, aktuálně se přímo ve Stěpanakertu opět střílí, když ukončuji tuto odpověď… Nicméně strategická iniciativa je plně na straně Baku a žádný zásadní obrat nečekejme.

Už půl roku před současným vojenským úderem Ázerbájdžánu probíhala blokáda arménského území Karabachu. Azeři obsadili Lačinský koridor a nepouštěli pro 120 000 Arménů ani potraviny, léky, zastavili dodávky plynu a elektřiny… Co bylo skutečným cílem této blokády?

Zlomit protivníka, aby podepsal plnohodnotnou mírovou dohodu. Tak prosté to je. A samozřejmě, když Baku vidí, že mu to u mezinárodního společenství prochází, tak v tom pokračuje. Oficiálně tvrdí, že zabraňuje pašování kontrabandu.

V dubnu postavili na cestě Lačinským koridorem blokpost a úřadují tam bez toho, že by jim do toho ruští tzv. mírotvorci zasahovali. Nedávno obvinili z pašování dokonce vozidla Červeného kříže. Nicméně fakticky blokáda trvá už od zimy a po určitou dobu Baku blokovalo i dodávky plynu, v prosinci 2022 čili v zimním měsíci, ve vysokohorském prostředí Náhorního Karabachu.

Arménie celou blokádu považuje za porušení příměří a také velmi kritizuje ruské tzv. mírotvorce, že neplní řádně svoji roli, když ázerbájdžánské straně umožňují jediný pozemní koridor mezi Arménií a de facto státem Arcach blokovat. Protože zajištění průjezdnosti patří k jednomu z oficiálních úkolů ruských sil na základě příměří z roku 2020. A v tomto ohledu má arménská strana pravdu dohledatelnou jako černé na bílém.

Po devíti měsících blokády jsou lidé vyhladovělí a zlomení, dokonce se mluvilo o hladomoru…

Hladomor jako takový tam zatím není, ale řada z těch cca 120 000 lidí tam zažívá opravdu velký potravinový diskomfort. Dodávky z Arménie tvořily vždy až 90 procent produktů a to je blokováno. Navíc, pokud vím, tak Ázerbájdžán neumožňuje v této sezoně obdělávat nemalou výměru půdy, což snížilo i vlastní potravinovou/zemědělskou produkci Republiky Arcach.

Ázerbájdžán v reakci na kritiku nabídl, že potřebné produkty dodá sám, což ale Stěpanakert i Jerevan odmítaly jako cynickou snahu „hrát si na zachránce“ a urychlit reintegraci zbylého území pod ázerbájdžánskou jurisdikci.

Což se potvrdilo týden poté, co do oblasti doputovaly, konkrétně 12. září, první humanitární dodávky Červeného kříže. Nicméně nepřišly přes Lačin, ale z Ázerbájdžánu přes Agdam. Přesně za týden, 19. září, Ázerbájdžán zaútočil.

Vzdala už Arménie Arcach?

To je složitá otázka. Můj osobní pohled na věc je, že Arménie ho prohrála během Kočarjanovy éry, kdy nebyla v procesu vyjednávání využita letitá vojenská výhoda kontroly velké části ázerbájdžánského území.

Arménská armáda nebyla modernizována, Kočarjan slepě sledoval spíše ruské než arménské zájmy, a když nakonec Ázerbájdžán přistoupil k vojenské konfrontaci, arménská strana se ukázala být zoufale nepřipravena. A to není problém Pašinjanovy vlády, která přišla k moci teprve roku 2018, ale letité Kočarjanovy – proruské, zkorumpované a mezinárodněpoliticky neprozíravé. Tuto skutečnost bohužel řada Arménů, hlavně těch tradičně, schematicky uvažujících, nechce pochopit.

Na druhou stranu mladší generace, což je páteř Pašinjanových voličů, už vnímá situaci o dost jinak. A ano, já si myslím, že především pašinjanovská část Arménie Arcach vzdala, protože zastává stanovisko, že je mnohem podstatnější udržet národní a státní existenci samotné Arménie, která velmi trpí geopolitickou blokádou a z ní pramenící absencí ekonomického rozvoje a obrovským odlivem lidí.

Jak se EU staví k ázerbájdžánské diktatuře? Přece jen, EU čím dál více závisí na ázerském plynu a vloni byl podepsán kontrakt o navýšení dodávek plynu do EU ze současných 10 na 12 milionů metrů krychlových. Zároveň ale Ázerbájdžán podepsal smlouvu s ruským Gazpromem a bude část plynu nakupovat od Ruska…

Ázerbájdžán se dodavatelsky stále více orientuje na EU. Má výhodnou pozici jako dodavatel ropy a zemního plynu. Na druhou stranu podílet se na přeprodeji ruských zásob a prodávat je dále do Evropy, to rozhodně není něco, s čím by měl Alijev nějaký politický, natož morální problém. Ona to skousne i většina evropských politiků. Ostatně i naše halasně proukrajinská Fialova vláda nakupuje ruskou ropu ještě více než dříve. Může to být sice určitý výkyv způsobený snahou se předzásobit před opravdu strategickým snížením závislosti na ruské ropě, ale já bych si o tom raději žádné iluze nedělal.

V neposlední řadě Ázerbájdžán provádí svoji tzv. caviar diplomacy, což je vlastně jen eufemické označení korumpování vybraných evropských politiků, diplomatů, akademiků, novinářů či úředníků. Nakoupil si jich dost, a to i u nás. A dodávám, že napříč politickým spektrem.

Čili nějaké výrazné protikroky vůči ázerbájdžánskému počínání vůči karabašským Arménům či vlastní opozici ze strany evropských demokracií bohužel neočekávám. A nesázel bych ani na Francii, která je z evropských lídrů asi nejvíce nakloněna arménským požadavkům. Macron není žádný skutečný státník, schopný jít do výrazných mezinárodněpolitických střetů, a jediným jeho cílem je uchlácholit arménskou lobby ve francouzské politice.

Potřebuje Ázerbájdžán území Karabachu i jižní Arménie kvůli stavbě dalších plynovodů, které zkrátí cestu surovin do Evropy?

Tak otázka produktovodů z Ázerbájdžánu západním směrem je na stole už od první karabašské války. Jen čistě geograficky je směr přes Náhorní Karabach do terminálů ve Středozemním moři nejkratší. Nicméně tady je třeba si uvědomit, že takový produktovod by nutně musel procházet i územím vlastní Arménie, což znamená, že profit z něj by měla díky tranzitním poplatkům i ona.

Ostatně americký diplomat Paul Goble už v rámci řešení První války o Náhorní Karabach navrhoval tzv. ropovod míru, nicméně tehdy vojensky poražený Ázerbájdžán vcelku logicky odmítl dát Arménii do rukou další karty v podobě kontroly nad částí produktovodu, který byl pro ázerbájdžánské hospodářství nesmírně důležitý. Nyní je v tomto ohledu situace o dost jiná. Ázerbájdžán je v mnohem silnější pozici, druhou válku vyhrál a ponechme nyní stranou, nakolik k tomu přispělo turecké a izraelské know-how doplněné o zbraně a syrské džihádisty najaté Tureckem.

Šance, že by takový produktovod mohl uspět, se zvyšuje. Osobně to vidím nakonec vlastně jako pozitivní krok pro posílení regionální stability, bude-li ovšem na něm moci participovat i Arménie.

Je ohrožena i existence či celistvost samotné Arménie? Ázerbájdžán prohlašuje, že Arménie už brzy nebude existovat a stane se součástí velkého Ázerbájdžánu. První v ohrožení by teď měla být jižní část Arménie, která bude mít Ázerbájdžán jak ze strany Karabachu, tak i ze strany enklávy Nachičevan.

Co se týče existence země, tak tam si troufám tvrdit, že nějakým způsobem přežije. Nejvíce její faktickou suverenitu ostatně vždy ohrožovala hlavně extrémní závislost na Rusku. Ekonomicky je to v podstatě ruský protektorát. A politická závislost je vysoká. To bylo vidět, když Moskva svým vydíráním zamezila podpisu asociační dohody s EU či plynových kontraktů s Íránem.

Případně ji ještě zásadně ohrožuje velký odliv obyvatel. Ale co se celistvosti týče, tam jsou samozřejmě rizika právě hlavně na jihu. Pokud bude mít ázerbájdžánsko-turecká koalice pocit, že má opravdu volnou ruku, nikde není psáno, že se nepokusí uzmout i jižní provincii Sjunik, čímž by Arménii připravila o sousedství s Íránem, případně araratskou kotlinu pod Jerevanem.