Papež František - reformátor, který touží být především normální

Nejvíce bije do očí jeho všední chování – odmítá jezdit limuzínou, bydlet v přepychovém papežském apartmá, sám si nosí kufr do letadla a dokonce osobně telefonuje těm, kteří mu posílají dopisy.

Velkou novinkou je i jeho výklad učení. Podstatně zmírnil například dosavadní tvrdý postoj církve vůči gayům („Kdo jsem já, abych je mohl soudit?“ – řekl na toto téma).

Jako správný jezuita kritizoval vyzdvihování dogmat a doktríny nad lásku a službu chudým a otřásl dokonce takovými tabu, jakými jsou potraty nebo bránění početí. Církev je podle něj těmito otázkami přímo „posedlá“ a drží se striktně „úzkoprsých pravidel“.

„Musíme najít novou rovnováhu, jinak se může morální stavba církve sesypat jako dům z karet, a to pokud ztratíme svěžest a vůni evangelia,“ řekl.

„Pravidla a zásady, které byly kdysi efektivní, nyní ztratily svou hodnotu nebo význam,“ varoval s tím, že církev musí „vyrůst ve své schopnosti chápat“ a „vyspět ve svém úsudku“.

To pochopitelně potěšilo liberály, kteří se za uplynulých 35 let a pontifikátů Jana Pavla II. a Benedikta XVI. cítili odsunuti na vedlejší kolej, ale šokovalo konzervativní katolíky.

„Církev není žádnou charitativní organizací,“ vzkázali mu před časem pobouření polští biskupové. „Papež František chce chudou církev pro chudé, to však neznamená, že ji zbaví lidí bohatých, ani to, že se začne zbavovat kulturních památek nashromážděných Vatikánem za uplynulé dva tisíce let,“ prohlásil například varšavský arcibiskup Kazimierz Nycz.

Znepokojení konzervativní hierarchie prohloubila řada strukturálních změn, které jsou svým významem daleko výbušnější a tradicionalisty přesvědčily, že to František myslí vážně.

Papež především jmenoval sbor osmi kardinálů, který mu má radit v reformě kurie – tento způsob „kolegiálního vládnutí“ ve Vatikánu označil italský církevní historik Alberto Melloni za „nejdůležitější krok v dějinách církve za uplynulých deset staletí“.

Sestavil také pětičlennou komisi, která má za úkol zprůhlednit vatikánskou banku Institut náboženských děl (IOR) a vyšetřit obvinění z praní špinavých peněz. Kardinálům-členům dozorčí rady banky navíc zrušil roční odměnu ve výši 25 tisíc eur (zhruba 670 tisíc korun).

Papež se postupně zbavuje „staré vatikánské gardy“ a na důležitá místa dosazuje lidi, kterým důvěřuje. Nejznámějším případem je konec panovačného státního sekretáře za Benedikta XVI. Tarcisia Bertoneho, před nímž se kurie v minulosti třásla, a jehož nyní nahradil zkušený a respektovaný diplomat Pietro Parolin.

„Mnozí si myslí, že změny se dají provést za krátkou dobu,“ varoval František s tím, že bude třeba času na „položení základů skutečné, efektivní obměny“. Sám ovšem ví, že v 77 letech (oslavil je 17. prosince) mu příliš času nezbývá.

Současný pontifex na jedné straně hlásá návrat ke kořenům křesťanské víry, na druhé straně vnáší do fungování církve revoluční změny. Je tedy revolucionářem, nebo skrytým reakcionářem? Jak podotkl deník Corriere della Sera, klíč k jeho pochopení může být jednodušší, než si většina lidí myslí – jde mu o to, aby církev znovu žila normálním životem.

Právě tato jeho normalita, kterou už dokázal coby arcibiskup v Buenos Aires, kde jezdil veřejnou dopravou a popíjel maté s chudými, je však v blyštivém vatikánském světě pozlacených paláců a mramorových soch zároveň převratná. „Musíme být normální,“ zdůraznil s kouzelnou jednoduchostí před časem sám papež. Dále dodal: „Každý musí pokračovat ve svém dosavadním životě, ve svém bytí.“

Revoluční – a zároveň normální – je, že existují homosexuálové a že mají nárok na určitá práva, že lidé se berou a rozvádějí, že zdaleka ne všichni monsignoři jsou svatí. Pro Františka je zkrátka nezbytné neztratit kontakt s každodenním životem.

„Dejme mu čas, aby mu v církvi, od kurie po faráře a od hnutí po řády, prošla tato jeho ‚změna k normalitě‘ muže a ženy, kteří hledají, žijí, chybují, znovu hledají, modlí se, upadají a znovu se zvedají,“ vyzval deník.

Mnozí za tím vidí jen obratné PR, stejně jako pečlivě konstruovanou image měl Jan Pavel II., přestože během jeho pontifikátů nedošlo k žádným velkým ideologickým změnám. Jsou tu ale silné náznaky, že František by mohl být pro katolickou církev podobným reformátorem, jakým byl Michail Gorbačov pro Sovětský svaz. To však nese svá rizika – pád komunistické říše při pokusu o zavedení změn je nabíledni. V tom jsou obavy konzervativců opodstatněné.

„Pokud chceš mít vlastní názor na duchovní otázky, mít nezávislé sexuální chování a sám si stanovovat morální kompas, nepatříš do žádného etablovaného náboženství,“ upozornil deník The Irish Times.

Církvi, nahlodané skandály kolem sexuálního zneužívání mladistvých a přepychového života některých jejích představitelů, na míle vzdáleného od každodenní reality naprosté většiny věřících, však zřejmě nic než zásadní obměna nezbývá. Pokud se Františkovi podaří alespoň částečně změnit mentalitu jejích členů, bude to nevídaný úspěch.