Článek
Podle agentury AP vypadali osvobození rukojmí po příletu pohuble, byli špinaví a mnozí měli na sobě potrhané šaty a turbany. Po pondělním propuštění museli překonat za doprovodu maliské armády 600kilometrovou vzdálenost autem z odlehlého pouštního města Tessalit do města Gao, kde na ně teprve čekalo německé vojenské letadlo s lékařským vybavením. Odtud se turisté dostali do Bamaka.
Na osvobození má podíl Kaddáfí
Přesné informace o podmínkách propuštění rukojmích zůstávají nejasné. Únosci žádali výkupné, které německé úřady odmítly zaplatit a které podle všeho nakonec poskytly maliské úřady. Poslední zprávy maliských novin L'Indépendent hovořily o necelých pěti miliónech eur (asi 160 mil. Kč), které údajně zaplatilo Mali a jež mu Německo uhradí ve formě rozvojové pomoci.
Maliský prezident však v souvislosti s osvobozením turistů poděkoval také libyjskému vůdci Muammaru Kaddáfímu, aniž blíže upřesnil proč. Libyjské oficiální zdroje v úterý uvedly, že velkou roli při zajištění osvobození rukojmích sehrál Kaddáfího syn Sajf Islám.
Rukojmí mají zaplatit část nákladů
Devět propuštěných německých turistů by si mělo zaplatit část nákladů, které vznikly Berlínu při osvobozovací akci, prohlásili někteří politici poté, když bylo ohlášeno, že věznění jsou na svobodě a cestují domů. "Stát není žádná pojišťovna pro ty, kteří hledají dobrodružství," prohlásil místopředseda parlamentní frakce CDU/CSU Wolfgang Bosbach a žádal, aby zachránění nesli část nákladů.
Německá televize n-tv připomněla, že před třemi lety rodina Wallertů po osvobození ze zajetí na Filipínách dostala účet ve výši kolem šesti tisíc eur (kolem 185 tisíc Kč), z čehož 2500 bylo za přepravu nemocné paní do SRN.
Předání se zpozdilo
Předání turistů, unesených v alžírské části Sahary v únoru a březnu, diplomatickým zástupcům tří zemí se uskutečnilo až na třetí pokus. Původní termín neděle odpoledne ztroskotal, protože vězněné nebylo možno dopravit včas do města Tessalit, odkud je měla maliská strana dopravit k letišti v Gao. Skupina byla totiž rozdělena po dvou až třech lidech na více skupinek, jež byly od sebe vzdáleny stovky kilometrů - únosci tím chtěli ztížit vojenský zásah.
Druhý pokus o předání překazily v pondělí silné lijáky a písečná bouře.
Jak sdělily včera úřady v maliském Gao, únosci dostali výkupné již v sobotu a unesení byli ve skutečnosti volni již v neděli v horách oblasti Kidal a od té doby byli v péči prostředníků maliské vlády. Informovány o tom byly údajně SRN, Švýcarsko i Nizozemí, ale žádný ze států zprávu nechtěl zveřejnit v obavách, že by se vše mohlo ještě zvrátit.
Stockholmský syndrom
Alžírští únosci zadrželi do konce března celkem 32 západních turistů, kteří se vydali na motocyklech nebo v autech na cestu pouští. Rozdělili je na dvě velké skupiny, aby snáze unikali před alžírskými jednotkami. Těm se ale v polovině května podařilo za pomoci satelitů a odposlouchávací techniky jednu skupinu vypátrat. V boji trvajícím půldruhé hodiny padlo devět nebo deset únosců a 17 turistů bylo osvobozeno.
Již během letu domů žádal tehdy Chrobog šest osvobozených Němců, aby o zajetí a způsobu osvobození mlčeli a neohrozili tak zbývajících 15 kolegů. Touha vypovídat se ze zážitků však byla silnější, a tak se veřejnost dověděla, že u některých zajatců se projevil tzv. stockholmský syndrom, kdy po určité době zajetí se zajatý nevědomky sbližuje s věznitelem a v některých případech s ním i soucítí. Jeden z turistů, Harald Ickler, únosce označil za "vzdělané lidi, s nimiž lze hovořit". Z nouze se začalo diskutovat anglicky, francouzsky i pomocí rukou s únosci o situaci v Alžírsku, o životě na Západě a o terorismu.
Velbloud ke snídani
V noci se skupiny přesunovaly, ve dne pak odpočívaly ve skalách či vyhloubených jamách, pokaždé na jiném místě. K jídlu byla většinou kaše ve špinavých nádobách, někdy k tomu dostali datle nebo chleba. Jednou únosci zastřelili velblouda, jehož maso pak všichni jedli několik dní i ke snídani. Velmi brzy došly i zásoby léků, takže i malé poranění, například píchnutí hmyzem, se stalo problémem.
Dlouhou chvíli si uvěznění krátili dětskými společenskými hrami jako je hádání slov nebo "balení zavazadla". Postupně se v každé skupině vytvořily dva tábory - optimisté a pesimisté. Ti první doufali stále ve vysvobození, druzí se pak stále obávali špatného konce.
