Oslabené a frustrované Rusko není v zájmu USA, říká amerikanista

Podporováno to je. Při projednávání se však ozvalo několik republikánských zákonodárců, kteří se ptali, jaký je faktický účel americké pomoci. Z jejich pohledu nedokázala Bidenova administrativa jasně stanovit cíle americké pomoci, a tím pádem není jasné, čemu má finanční podpora a zbraně Ukrajině sloužit.

Opozice tedy spíš upozorňovala, že administrativa prezidenta Joea Bidena jasně nedeklarovala strategické cíle svého nepřímého angažmá v konfliktu a že ani není zcela dohledatelné, jak budou americké zdroje využity.

Nicméně to, že ani v Kongresu nezazněly vůči pomoci Ukrajině výrazné protihlasy, ukazuje, že i většina americké společnosti finanční příspěvky Ukrajině podporuje.

Myslím si, že ne. Většina americké společnosti podporuje nepřímé angažmá USA, tedy posílání Ukrajině humanitární pomoci, zbraní. Aktivní angažmá ve válce republikáni ani demokrati nechtějí, většina společnosti má obavy z takového vývoje. Nechce, aby Američané aktivně zasáhli do další války.

Bidenova administrativa proto není schopná stanovit Putinovi jakoukoliv „červenou linii“ a říct, že když ji překročí, tak USA aktivně zasáhnou. Bidenova administrativa se červeným liniím vyhýbá, jelikož balancuje tyto dva aspekty veřejného mínění. Stanovení červené linie by bylo veřejností vnímáno jako jasná deklarace možnosti aktivního zásahu, a to by administrativě ubralo na politických bodech. Proto se tomu demokraté, ale i republikáni chtějí vyhnout.

Předpokládám, že když do voleb konflikt nevyeskaluje tak, aby se do něj USA musely zapojit, tak se ani po volbách pozice politické elity a veřejnosti k Ukrajině nezmění. Domnívám se, že to ani nebude ve volbách velké téma.

Ano, část americké společnosti stále vnímá Ameriku jako arbitra světového uspořádání, a tak vyžaduje, aby se Amerika angažovala v podobných konfliktních situacích. Válku na Ukrajině vnímá řada Američanů i jako boj demokracie proti autoritářství, proto si přejí, aby v konfliktu Amerika přítomná byla.

To, že by se Spojené státy měly podílet na obraně demokracie v globálním měřítku, je stále nedílnou součástí americké identity. Další důvod je geopolitický – Ukrajinu považují za součást transatlantického prostoru, resp. vnímají, že se Ukrajina dlouhodobě snaží orientovat směrem k EU a k USA, ale silnější soused jí v tom brání a zamezuje suverénnímu rozhodování.

Konflikt se navíc děje v Evropě, tedy v regionu, odkud pochází většina předků Američanů, a tedy je s větší kulturní a sociální provázaností. S tímto konfliktem se Američané mohou lépe ztotožnit než s konfliktem na Blízkém východě či v Africe.

USA jsou schopné vyvážet mnohem více kapalného plynu, v Evropě se pro jeho přijímání budují terminály, kapacity jsou větší. V tomto to Americe může ekonomicky pomoci. Ale americká zahraniční politika není až tak cynická, že by v rozhodování o zahraniční politice rozhodovaly zájmy relativně úzkého kruhu ekonomických aktérů.

Troufám si tvrdit, že vyčerpané, válkou oslabené Rusko s frustrovanou společností také není z dlouhodobého hlediska v geopolitickém zájmu USA. To by nepřispělo k bezpečnosti v Evropě, a naopak by případně posílilo Čínu v přístupu k ruskému nerostnému bohatství.

Proto jsme mohli zaregistrovat radu Henryho Kissingera (bývalý americký ministr zahraničí – pozn.red.) Ukrajině, aby se vzdala části svého území výměnou za konec konfliktu.

V kterémkoliv konfliktu budou strany, které na něm budou vydělávat. Třeba zbrojaři a energetické společnosti. Ale nemají monopol na vliv na administrativu Joe Bidena, aby si mohly diktovat, jakým způsobem se ke konfliktu bude Amerika stavět.

Samozřejmě lze jen spekulovat. Strukturálně by pozice Spojených států asi nebyla o moc jiná. I když možná měl Donald Trump přátelské vztahy s Putinem, tak je to něco, co by stejně americké veřejnosti nemohl v nastalé situaci prodat.

Amerika válku na Ukrajině vnímá jako souboj velkého autoritářského státu s malým demokratizujícím se státem, tedy jako jasný akt agrese ze strany Ruska. S tím mají Američané ve své koloniální historii zkušenost, když se velké britské impérium snažilo brát práva americkým kolonialistům. To je v americké identitě a v jejich vnímání světa zakotvené.

Pokud by se Ruská agrese udála v období Trumpovy administrativy, reakce společnosti, médií, politických a ekonomických elit by byla stejná jako dnes a on by musel podlehnout veřejnému mínění i Kongresu a dalším institucím, které se podílejí na tvorbě zahraniční politiky. Takže nakonec by politika Trumpovy administrativy vypadala podobně.

Možná by však Putinův režim měl větší motivaci se s americkým prezidentem o možných řešeních konfliktu víc bavit a možná by se první řadě k takovému kroku vůbec neodhodlal. Ale to je čistá spekulace.

I když předpokládám, že to bude dlouhý konflikt, tak doufám, že v roce 2024 už snad o ukrajinské válce nebudeme hovořit, ale budeme hovořit o možnostech rekonstrukce Ukrajiny. Pokud by však konflikt trval i v roce 2024, měl by rozhodně jakýkoliv prezident složitější situaci pro poskytování finanční podpory Ukrajině.

Dokud je ten konflikt čerstvý, tak se k němu voliči stavějí aktivně. Ale za pár měsíců, natož let, bude pro jakýkoliv Kongres složitější najít další peníze. Mnohem více se začnou ozývat hlasy, jako např. od senátora Randa Paula, který se ptal, jaká je strategie a co je americký cíl v konfliktu. Je to absolutní výhra Ukrajiny? Oslabení Ruska? Změna režimu v Rusku?

Pokud nenastane velký zvrat, pokud Rusko například nepoužije taktické jaderné zbraně a nebudeme sledovat vleklou válku, kde už ani nebude docházet k masovému vraždění civilistů, tak si myslím, že těch 40 miliard dolarů je poslední velký balíček pomoci Ukrajině – další podpora bude omezenější a složitější vyjednat.

Bohužel si myslím, že ano – navíc nejspíš půjde o obecný trend. Vidíme to i v EU, prvotní sjednocení napříč státy a napříč legislativami jednotlivých států upadá. Objevují se více kritické hlasy, jestli to, co děláme, přispívá k urovnání konfliktu podle našich představ a cílů. Ty hlasy budou sílit, bude to tak v Americe i v Unii. Bude čím dál složitější prosadit pomoc Ukrajině nebo balíčky sankcí vůči Rusku. Ale rád se budu mýlit.

Myslím si, že moc ne. V rozhodování voličů hraje válka na Ukrajině neutrální roli. Ani Emanuelu Macronovi jeho snaha sloužit jako mediátor při konfliktu na Ukrajině ve francouzských prezidentských volbách údajně příliš nepomohla.

V momentě, kdy by byl Biden aktivní, s Putinem jednal a vzbuzoval v očích veřejnosti dojem, že kvůli tomuto jednání se Putin omezuje ve svých válečných choutkách, tak by jistě body získal. Nebo naopak by mu body ubralo, pokud by víc a víc hrozilo, že k přímé konfrontaci s Ruskem dojde.

Z hlediska toho, jakou roli Bidenova administrativa v konfliktu hraje, tak velký politický vliv válka na domácí scéně nemá. Biden nepředvádí ani výrazný leadership (vůdcovství), ani nehraje výraznou mediátorskou či konfrontační roli.

Takovou pozici vlastně ani nemůžete efektivně politicky prodat voličům. Bidenova administrativa sice zavedla sankce, ale nezamezila konfliktu. Amerika navíc řeší tolik domácích problémů, že Ukrajina je zcela v pozadí.

USA se angažovaly už po roce 2014, ale kvalitativně jinak. Americká strana podporovala ukrajinskou občanskou společnost, transparentnost ve vládních procesech s cílem posílit státní instituce, aby se dokázaly vyrovnat mj. se separatistickými tendencemi. Ale ano, konflikt byl tehdy zcela jiného rázu.

Evropa a USA si nyní uvědomily, že ruský expanzionismus je reálná věc, která hrozí nejen na Ukrajině, ale možná i v dalších částech Evropy. A když se nyní razantně nezasáhne, tak by se v příštích letech či měsících mohlo Rusko rozhodnout „denacifikovat“ další území.