Očima reportérky: Můžeš jen doufat, že raketa nemíří na tvůj dům

Od začátku přímé války před dvěma lety jsem byla na Ukrajině coby reportérka a spisovatelka několikrát. Kyjev, Lvov, Záporoží, Oděsa, Žytomyr, Buča… Charkov.

Kdybych to na vlastní oči neviděla, nikdy bych nevěřila třeba tomu, že uprostřed raketového útoku Charkovem projíždějí popeláři. A hned druhý den na zničený kruhový objezd přijedou zahradníci znovu ho osázet květinami.

Taky jaké to je, když nedaleko vás dopadne ruská raketa, jsem nejsilněji a nejčastěji zakusila právě v Charkově. I ve spánku je cítit smrtící mohutnost nálože. Rusové často útočí nad ránem. Člověka zachvátí hrůza, srdce ji vnímá, i každý milimetr kůže a střeva, ta hlavně. Ale je to zprvu víc pud než vědomí. Až pak se spolu s hlukem, který dorazí se zpožděním po tlakové vlně, člověk probudí a zalapá po dechu. Postel, okenní tabulky, zdi, dům, země i nebe se třesou, hrozí, že puknou. A některé skutečně prasknou, vysypou se, zhroutí. Teprve teď spustí sirény poplach. Slzy někdy začnou samy stékat po tváři. Do ohlušující kakofonie alarmů aut venku na ulici.

V takové chvíli jsem se naučila navléct přes pyžamo svetr, nazout ponožky, popadnout mobil, čelovku, blok, pero a polštář a jít z postele do chodby. Tam jsem si vytvořila na radu místních přátel úkryt. Oficiální kryt byl v sousedním bloku. Nemělo cenu tam chodit.

Zatímco jsem se choulila na zemi mezi dveřmi, dopadaly další rakety. A taky sestřelené zbytky těch zneškodněných. Víc jsem je cítila, než slyšela. Bála jsem se. Pokaždé. Oči upřené na mobilní telefon doufaly ve zprávy od obránců města. Kolik těch raket je? Míří na Charkov další? Nebo už letí jinam?

Neodvážíte se ani jít na záchod. Co kdyby měla ta další na sobě vaše jméno? U záchodové mísy zemřít nechcete. I takové myšlenky vám víří hlavou.

Mezi dvojitými dveřmi jsem trávila část téměř každé charkovské noci. Daly se zavřít z obou stran - pokud by rakety dopadly na konec mé ulice nebo na sousední blok, ochránily by mě aspoň před střepy a úlomky dveří, skříní…

Mnozí Ukrajinci se v podobných situacích uchylují do vany nebo sprchového koutu. Když nestihnou doběhnout do podzemních garáží či krytů, pokud je mají přímo v domě nebo v blízkém sousedství. Děti mých sumských přátel mi ukazovaly fotky, jak leží v dece v rohu sprchového koutu a choulí se k sobě se psem. Jakmile zazní poplach a ony jsou doma, automaticky tam míří. Rodiče jim nemusí nic říkat. Leží na kachličkách nebo na dně vany a doufají jako já, že další střela/raketa/dron nemíří na jejich dům. Protože pak nepomůže úkryt ani kryt.

Ale hodně Charkovanů v takových chvílích z postele ani nevstane. Až tak se s hrozbou smrti smířili a rozhodli se jí nepoddat. Snaží se spát, řekli mi druhý den po jednom takovém ruském útoku. Aby mohli pracovat a fungovat, musí odpočívat.

Život přemůže všechno, říkají taky.

Snídáme čerstvě upečené rohlíky v kavárně kousek od kráteru, který zůstal po předchozích útocích. Sledujeme výlohou, která je od začátku války prý už víc než pětkrát nová, cestáře, kteří ho přijeli zalít asfaltem. V ulici, kam nad ránem dopadly rakety, už svou směnu skončili hasiči a uklízecí čety. Jsme vděční, že se to tentokrát obešlo bez obětí.

Než dopijeme čaj, rozlehne se městem další letecký poplach. Někdy jich je za den i šest. Někteří z nás se podíváme na mobilní aplikaci obránců, ale jinak nikdo nereaguje. Čtu v telefonu: vzlet bombardérů na ruské straně, v ohrožení jsou vesnice východně od města. Doliju si čaj.

Nemůžeš při každém poplachu do krytu, to bys nic neudělala, město by nefungovalo, Rusové by vyhráli, vysvětlují mi to, co je vlastně zjevné. Procházíme krásnými starobylými ulicemi centra, v téměř každé je nějaký dům poškozen. Buď většinová destrukce, nebo minimálně tlakovými vlnami rozbitá okna a výlohy, prasklé zdi, kusy střech chybí. Ale i v takových domech sem tam někdo žije. Mnohé obchody mají otevřeno, i kadeřnictví, restaurace a květinářství. Také některé školy. Jezdí taxíky, autobusy, tramvaje, metro. Veřejná doprava je pro všechny zdarma.

Nevím, jak v dobách míru, ale teď je Charkov městem svateb. Každý den jsem svědkem několika obřadů. Láska má větší cenu než kdy jindy. Svatba se stává symbolem naděje a budoucnosti. Nevěsty v bílém krajkoví se často smějí a pláčou současně i během focení. A my, co jdeme kolem, taky.

Život v Charkově rvaném na kusy ruskou agresí je nepopsatelný. A taky neuvěřitelný. Jezdila jsem coby novinářka na Ukrajinu dávno před napadením Ruskem. Tehdy jsem viděla v Mariupolu spící zárodky války a nechtěla věřit obavám místních, že si Putin pro jejich město znovu přijde. Přišel. Mariupol je momentálně ztracen.

Přesto mě ani ten svérázný přístav, z něhož je dnes smutný světový symbol heroického ukrajinského mučednictví, nezasáhl tak jako Charkov. Krásné a už v minulosti krutě zkoušené město, o které Putin stojí za každou cenu. Nejen lidé v Charkově to vědí. O to víc jsou rozhodnuti tam žít a nedat mu ho.

Jen díky nim a jejich práci, každodenní existenci, válce, sirénám a smrti navzdory město žije. A tím vzdoruje. Ze dvou milionů zůstal zhruba milion obyvatel.

Už šestý den svého pobytu tam jsem cítila, že jedu na doraz. Za celou dobu jsem pořádně nespala. Podle tamních přátel je třeba žít tam několik měsíců, poté se organismus sám přepne do módu, kdy bude tvrdě spát i během dopadu raket. Když to říkají, povzbudivě se usmívají, ale oči mají k nesnesení prázdné.

Sedíme v cukrárně, kde v jedné půlce ve vitrínách září čerstvé sladkosti, ve druhé polovině místnosti leží naskládané drony, vesty, munice, střelné zbraně… Každý tady pomáhá, jak může. Mnozí civilisté vedle zaměstnání dobrovolničí, jezdí na frontu se zásobami, léky, jídlem. Nebo jako majitel cukrárny Nikola shromažďují a nakupují vybavení pro vojáky.

Žít v Charkově a Charkovském kraji stejně jako třeba v Záporoží či Mykolaivu se stalo životním postojem. Neodejít, zůstat a snažit se fungovat co nejvíc normálně, ať to znamená cokoliv, ať je to při neustálém ohrožení života možné či ne. Žít „na charkovský způsob“. Ta největší klišé tady získávají nový rozměr, nabývají na pravdivosti. Životaschopnost, odvaha a odhodlání Ukrajinců žijících v oblastech kousek od takzvané nulové linie jsou pozoruhodné.

Když jsem se před pár měsíci z Charkova vracela přes Kyjev, Buču, Irpiň… Ukrajinci z těchto měst s uznáním a vděčností mluvili o těch, kdo v krvavě zkoušených oblastech na východě zůstávají. Od té doby další z domů v Charkově zasáhly ruské střely a rakety. Zemřely další desítky nevinných civilistů včetně dětí. Celé rodiny uhořely, mámy s dětmi v náručí. Dívám se na fotky a videa, které mi posílají tamní přátelé. Píšou o bolesti a smutku. Netají svou zlost a nenávist vůči ruským teroristům, jak jim říkají. Sdílejí obavy. Nezapomenou poděkovat za pomoc. Nakonec vždycky dodají, že se nikdy nevzdají a zvítězí. Neumím zachytit ten hluboký povzdech.