Nejhorší jsou černé pytle s těly našich vojáků, říká ukrajinská dobrovolnice Natálie

(Od naší spolupracovnice ze Slavjansku)

„Možná přijdou o ruku nebo o nohu, budou mít doživotní následky, ale žijí a velká většina z nich přežije. To je hlavní. Co je pro mě nejtěžší? Nejhorší jsou černé pytle s mrtvými těly. Vím, že jim už nepomůžeme. Zemřeli, abychom my všichni mohli žít. Často vidím na ruce toho mrtvého vojáka snubní prsten a neumím nemyslet na to, že někdo bude muset jeho ženě říct, že už se nikdy nevrátí,“ pokračuje mladá žena, která ani ve vojenském mundúru nezapře baletku.

Její partner slouží v ukrajinských ozbrojených silách. Před válkou tato Oděsanka pracovala v cestovním ruchu, dnes je manažerkou provozu a hlavně překladatelkou u frontových mediků v Doněcké oblasti. Tam se poslední měsíce vedou tvrdé boje o každý metr ukrajinské půdy. Rusové pomalu, ale setrvale postupují.

Natálie jezdí na frontu spolu s lékaři a zdravotními sestrami, kteří jsou většinou ze zahraničí, a neumí tedy mnohdy ukrajinsky, a tam navazují na práci armádních lékařů. Přebírají od nich zraněné vojáky, kterým byla poskytnuta v zákopech první pomoc a byli odvezeni z míst bojů.

„Naše směna začíná většinou po setmění, kdy je možné zraněné z frontových linií vůbec najít a odvézt. Přes den je to kvůli vysoké aktivitě ruských dronů a útoků nemožné,“ říká.

Zranění vojáci musí často na pomoc čekat do večera. Na místě jim pomáhají armádní lékaři a medici, pokud tam tedy zrovna jsou. Jinak se snaží aspoň poskytnout první pomoc jiní vojáci, jsou-li ještě naživu. Ukrajinští obránci, kteří zranění v první linii přežili, často popisují, že čekali na pomoc hodiny, zatímco leželi mezi těly mrtvých kamarádů a modlili se, aby dřív nedorazili ruští vojáci. Ti se totiž už ani netají tím, že zajaté a často právě zraněné ukrajinské bojovníky proti všem mezinárodním konvencím prostě popraví – někteří si to natáčejí na mobily a svou zvráceností se chlubí na sociálních sítích.

Zranění ukrajinští vojáci tedy v mrazu a aspoň trochu krytí zeminou, stromy, troskami či dohořívajícími vraky čekají na příjezd obrněného vozidla, které bývá vybavené jako sanitka. Takových vozů je ale nedostatek, někdy jsou to jen automobily s náhonem na všechna čtyři kola.

„Když jsme na směně takzvaného Medevacu, což je zkratka pro lékařský evakuační tým, jsme všichni ve vestách a s přilbami,“ pokračuje Natálie.

Zatímco mi popisuje každodenní realitu takzvané nulové linie, vzdálené od nás ani ne dvacet kilometrů, venku za oknem je navzdory zářícímu slunci minus jedenáct stupňů Celsia (reportáž vznikla v únoru - pozn. red.).

V noci bylo minus osmnáct. Je těžké si představit, že v takovém počasí ležíte uprostřed nepřátelské palby s těžkým zraněním celý den kdesi v jámě ve zmrzlé zemi a čekáte na záchranu.

Přesně tak to ale na frontě, kde probíhají aktivní boje a jejíž délka je aktuálně téměř tisíc kilometrů, vypadá už přes tři týdny, kdy na východě Ukrajiny silně mrzlo.

„Medevac dopraví v rámci možností první linie a technických podmínek evakuačního týmu co nejvíc stabilizované vojáky dál od fronty, ideálně z dostřelu artilerie. Tam jsou na strategických místech mobilní stabilizační body, takzvané Stavpunkty. V nich pracujeme nejčastěji,“ vysvětluje Natálie.

Její práce přímo v terénu obnáší hlavně tlumočení. Překládá do ukrajinštiny zraněným vojákům. Aby věděli, jak na tom jsou a co s nimi budou lékaři dělat. Zároveň potřebuje zahraničním lékařským dobrovolníkům do angličtiny přeložit, co voják říká, co přesně se mu stalo, kde, kdy, jak a co ho bolí nejvíc.

Záleží na každém slovu i vteřině. Natálie často drží zraněné muže a ženy za ruku, mluví na ně co nejvíc uklidňujícím hlasem, překládá a někdy u toho asistuje lékařům.

„U nás se amputace a velké operace neprovádějí, pokud to není vyloženě v daný okamžik otázka přežití. I na Stavpunktu jsou přece jen polní podmínky a nejsou to plnohodnotné operační sály, byť samozřejmě máme chirurgy, anesteziology, základní vybavení a léky. Snažíme se co nejrychleji stabilizovat zraněné tak, aby zvládli převoz do nemocnic,“ řekne a zadívá se na jednu z několika koček, které s nimi obývají dům ve Slavjansku, kde má tato doněcká skupina Frontline medics základnu.

„To je můj Pixel,“ usměje se na kocoura, který se vyhřívá za sklem na slunci. Zvířata jsou pro vojáky a lidi ve válečné zóně důležitá, tvoří součást rodin. Jak vám tady řeknou všichni - civilisté i vojáci -, na každém životě záleží.

Ptám se jí, jak zvládne během směn plných utrpení neplakat.

„Pláču až potom,“ odpovídá.

Když válka začala a nejen cestovní kanceláře v Oděse, kde do té doby žila, přestaly fungovat, stala se takzvanou fixerkou – provázela válkou decimovanou zemí nejčastěji zahraniční novináře a politiky. Když však zjistila, že by se nejen její znalost angličtiny mohla hodit frontovým medikům, neváhala. Z toho, že by nezvládla náročné podmínky a extrémní stres, si prý hlavu nedělala. Věděla, že musí a chce pomáhat a že jiní jsou na tom mnohem hůř.

Ani na okamžik ji prý taky nenapadlo Ukrajinu opustit, byť odejít mohla – když Rusko napadlo Ukrajinu, ozvalo se jí i několik bývalých klientů ze zahraničí z dob míru a nabízeli pomoc.

V koupelně hrčí pračka, na kryté terase se suší už vyprané povlečení, na pohovce leží hromada neprůstřelných vest a přileb, v sousední místnosti je sklad léků a lékařských nástrojů i přístrojů, před domem stojí pod maskovací sítí zaparkovaná speciálně upravená terénní auta pokrytá zeleným taktickým postřikem. V domě se zahradou na okraji Slavjansku Natálie pije kávu, svou baletní rozcvičku má pro dnešek za sebou. Když jsem poprvé viděla na jejím instagramovém účtu, jak ve vojenském oblečení provádí baletní pohyby, nevěřila jsem vlastním očím.

„Balet je povinný,“ zasměje se. Dodává, že je důležité udržovat se pokud možno ve stavu jako před válkou. Tedy nejen každý den balet a sem tam jóga, ale také mít upravené vlasy, udělat si make-up, hlídat hezkou manikúru, najít si čas zajít s kamarádkou jen tak do města na kávu.

„Může to vypadat jako zbytečnost, ale člověka to udržuje příčetným. A taky to pomáhá klukům na frontě. Těší je, když vidí upravenou a hezkou holku. Říkají to a já jim věřím. Funguje to. Vidí, že přes tu všechnu hrůzu kolem je možné žít,“ říká a přijme telefonní hovor.

S přístrojem na uchu jde k tabuli s rozpisem služeb na tento týden. Právě se připravuje na příjezd nových lékařských dobrovolníků ze zahraničí a ukrajinské kolegyně. Americký šéf je momentálně na pár dní u rodiny v USA. Natálie má tedy nově na starosti nejen tlumočení v terénu, ale i dům a plánování směn a práce.

Ve Slavjansku je zrovna klid. I cestou z Charkova, kde posledních několik měsíců žiju, přes Izjum jsem během víc než dvouapůlhodinové cesty slyšela jen šest explozí ze směru od města Kupjansk. Což je opravdu nebývale málo. Na silnici potkávám minimum aut a většina jsou auta vojenská nebo ambulance. Logicky – cesta, po níž jedu, vede od Slavjansku dál na nedaleký Kramatorsk, Časiv Jar a Pokrovsk, kde probíhají tuhé a krvavé boje.

Podél silnice stojí cedule varující před minami – sejít z asfaltu do příkopu, nebo dokonce dál může být fatální. Rusové zdejší kraje zaminovali. Zcela neidylicky také zamrzlé silnice lemují trosky vesnic, které ruští agresoři srovnali se zemí. Zničená, spálená země. Trámy domů připomínají rozlámané lidské kosti trčící k nebi. Rozbombardované a rozstřílené rodinné domy, školy, kláštery a kostely. Masové hroby umučených, povražděných civilistů.

Přesto je nejen v Izjumu, který přežil brutální ruskou okupaci, na ulicích živo. I slavjanské ulice jsou plné života, blížící se frontě navzdory. Otevřely se nové kavárny a bistra, obchody.

„Dnes je tady obtížné pronajmout byt nebo dům za slušné peníze,“ říká Natálie. Město obsadili vojáci (není to daleko na frontu a současně je tam stále relativně bezpečno) a i díky tomu mají místní, kteří neutekli, z čeho žít.

Procházím se po břehu slavjanské malebné soustavy rybníků s písečnými plážemi. Spolu se mnou si chce na zubatém slunci vypít kávu i několik vojáků, kteří podle toho, v jakém stavu jsou jejich automobily i oblečení, jedou přímo z fronty. Po pár minutách zemí otřese výbuch a hejna labutí a kachen vzlétnou v panice k nebi.

O pár dnů později, přesně na smutné tříleté výročí ruské agrese, zasáhne ruská bomba Slavjansk nedaleko od místa, kde mají medici základnu, a zavraždí další ukrajinské civilisty.

Vybavím si Natáliina slova: „Mámě jsem neřekla, kde přesně sloužím, aby neměla strach. Ví jen, že pomáhám medikům.“