Maďarská revoluce z roku 1956 byla potlačena, ale stejně znamenala obrat

Po východoněmeckém povstání v roce 1953 a povstání dělníků v Poznani v roce 1956 byla maďarská revoluce dalším projevem vzdoru proti tehdejší komunistické moci a tehdejší formě socialismu vnucované satelitním státům z Moskvy.

Už před vypuknutím maďarské revoluce začali studenti v Budapešti pořádat pravidelná shromáždění, na kterých žádali svobodné volby, zrušení cenzury, svobodu politickým vězňům, povolení politických stran, odstranění stalinistů z vedení státu, reformu zemědělství a odchod Rudé armády ze země.

Povstání nakonec vypuklo 23. října 1956, když poklidná demonstrace solidarity s Polskem přerostla v Budapešti do spontánního odporu obyvatelstva proti komunistickému režimu. Demonstranti zničili Stalinovu sochu a pokusili se dostat do budovy státního rozhlasu.

Maďarsko bylo ve druhé světové válce poraženou zemí, tudíž na jeho území byly od konce války dislokovány sovětské divize. Sovětští vojáci se však po počátečních bojích z hlavního města stáhli. Na stranu povstalců se postavil premiér Imre Nagy a část maďarské armády. Prvního listopadu vyhlásil Nagy neutralitu Maďarska a vystoupení země z Varšavské smlouvy. Historik János M. Rainer říká, že revoluce v roce 1956 byla jednoznačně antikomunistickým bojem za svobodu.

V Moskvě bylo nakonec rozhodnuto, že sovětské útok na Budapešť začne 4. listopadu. Zuřivý boj pokračoval asi týden a povstalci neměli proti přesile žádnou šanci. V bojích zemřelo nejméně 2700 Maďarů a asi 700 sovětských vojáků, počet zraněných přesáhl 20000. Tisíce Maďarů skončilo ve vězení a 200 tisíc jich emigrovalo na Západ. Expremiér Nagy byl v roce 1958 popraven.

Na sovětských tancích přijel do Budapešti János Kádár a postavil se do čela nové promoskevské vlády. Po počáteční tvrdé linii však bylo stále více cítit, že Kádár se z událostí v roce 1956 i z pozdějšího vývoje v Československu poučil a postupně povoloval opratě.

V 70 letech povolil první soukromníky, otevíral zemi zahraničním investorům, mezi Maďary se stal oblíbený politický kabaret, který často otevřeně kritizoval neduhy režimu. Maďarsko bylo proto označované za „nejveselejší barák východního bloku“.

Za Kádára se však události z roku 1956 striktně označovaly slovem „kontrarevoluce“. Obrat nastal až 28. ledna 1989, kdy člen nejvyššího vedení Maďarské socialistické dělnické strany Imre Pozsgay v rozhlase označil události z roku 1956 za lidové povstání. Podle historiků byl tento krok nejen jasným signálem blížících se radikálních změn, ale spustil doslova lavinu událostí. „Vždyť ideologie Kádárova režimu pozůstávala z jediné věty: 1956 byla kontrarevoluce,“ říká historik Miklós Szabó.

Největší událostí při přechodu od socialismu k demokracii byl pak symbolický pohřeb Imre Nagye, který se konal 16. června 1989 na budapešťském Náměstí hrdinů za účasti desetitisíců lidí. Mladý politik Viktor Orbán tehdy poprvé veřejně vyslovil požadavek na odsunu sovětských vojsk z území Maďarska.

Maďarští historici upozorňují, že v souvislosti s povstáním v roce 1956 zůstává v Maďarech pachuť toho, že Západ povstalcům nepomohl. Pozornost světa poutala suezská krize a Západ se nechtěl dostat do přímé konfrontace se Sověty.

Historička Mária Schmidtová uvedla, že letošní oslavy výročí revoluce se nesou ve znamení národní hrdosti a nezávislosti. „Rok 1956 byl výjimečným okamžikem, když celý svět sledoval události v Maďarsku. Celý svět se dozvěděl, že Maďaři milují svobodu a jsou připraveni za ni i bojovat,“ zdůraznila současná ředitelka budapešťského Muzea teroru.

Maďarský ministr lidských zdrojů Zoltán Balogh (FIDESZ) na nedávné návštěvě Slovenska řekl, že revoluce v roce 1956 byla prvním ozbrojeným povstáním proti okupantům ve střední Evropě. Jeho hostitel slovenský ministr kultury Marek Maďarič (Směr-sociální demokracie) konstatoval, že pokud by nebyl rok 1956, možná by nebyl ani rok 1968, ani rok 1989.