Landovský: Válka bude dlouhá, do roka neskončí

Zřejmě dlouho, protože nic nenasvědčuje tomu, že by Rusko svoje chování radikálně měnilo. Je proto důležité udržet nejen mezinárodní jednotu, ale i jednotu uvnitř jednotlivých spojeneckých zemí včetně ČR. Aby společnost, která je už teď těžce zkoušená válkou, za kterou nikdo z nás nemůže, dokázala delší stres a vypětí přežít.

Nemyslím si, že bude za rok hotovo.

Podporujeme právo Ukrajinců zvolit si podmínky, které budou přijatelné pro ně. Jako menší země, která byla hodně historicky zkoušená, ctíme, že i malé státy mají právo na vlastní budoucnost, o které rozhodnou samy, a nesmí být předmětem útlaku těch větších. Na tom přitom stojí ruská politika, která je ve své podstatě politikou útlaku a politikou práva silnějšího vnucovat slabšímu svoji vůli.

Musíme si ale uvědomit, že rozhodnutí rychle přistoupit k míru může někdy mít škodlivé následky pro budoucnost. Jak říkal Ronald Reagan: Mír můžete mít zítra, když se vzdáte.

My nemůžeme Ukrajincům vnucovat svoji vůli, ale měli bychom být hrdi na to, že jsme schopni jim pomoci v tom, aby to rozhodnutí učinili za co nejlepších možných podmínek. Také proto, aby Rusko nemohlo ukrajinský scénář zopakovat v budoucnu někde jinde.

Rusko je velice překvapené, v jaké situaci se ocitlo. Jako dědic sovětského impéria – zejména v tom špatném – s ambicí ho obnovit určitě nečekalo, že se zasekne v bratrovražedném boji s ukrajinským národem, který během posledních let udělal obrovský pokrok v emancipaci ekonomické i vojenské. A ukazuje se být velmi zdatným soupeřem většímu, sobeckému a namyšlenému ruskému medvědovi.

Rusko chce patrně dominovat černomořskému prostoru. Podobnou ambici mělo historicky na Baltu. Ale ani tam se mu nedařilo a nedaří. To je vidět na reakci Švédska a Finska, které chtějí vstoupit do NATO.

Díky naší reakci – i když z Pekingu, Dillí nebo z hlavních měst afrických zemí ten konflikt vypadá jinak než v Evropě nebo USA – bude možné zformovat nový světový řád, který bude příznivější pro mírovou koexistenci zemí různé velikosti.

Tady došlo k pošlapání všech vyřčených i nevyřčených pravidel, na kterých svět stál. Jaderná velmoc naprosto bezohledně okupuje cizí zemi a za pomoci koncentračních táborů chce vyměnit obyvatelstvo. To je od druhé světové války něco naprosto neslýchaného. Teprve naše společná reakce na válku dokáže nastavit pravidla pro chování dalších zemí v 21. století. My jsme možná žili v iluzi, že celý svět, že Rusko myslí jako my. Záleží teď na tom, jak ten konflikt dopadne, a podle toho se Peking, Dillí či metropole afrických zemí zařídí a v horším případě oživí své historické nároky na některá území.

Protože ctíme lidská práva, nestavíme koncentrační tábory, kde otrockou prací, nebo dokonce vyhlazováním nelikvidujeme lidské bytosti a netrháme rodiny. A já se obávám, že všechny tyto hrozné věci jsou v současném rejstříku ruského chování na Ukrajině, byť třeba jen v zárodečném stavu.

Oni tomu neříkají gulagy, ale říkají tomu filtrační tábory na okupovaných územích, a patrně budou mít podobné instituce tohoto druhu uvnitř Ruska. Protože smyslem jeho snažení je změna skladby obyvatelstva na okupovaném území. Myšlení ruské věrchušky se od dob Solženicynova Soustroví Gulag zas tak moc nezměnilo.

Nebude lehké v tom pomoci, ale máme informační technologie, máme dobré seznamy lidí a je důležité se ptát po osudech jednotlivých unesených a také vyslat signál, že na Západě o tom všem víme. Existuje individuální zlo, jako třeba zločin ruského občana Vitalije Valereviče, který kastroval vězně řezačkou na koberce, a jsou zločiny států v mezinárodním řádu, jako je ruská agrese vůči Ukrajině nebo válečné zločiny spáchané třeba v Buči.

Ruský režim podle mého nejvíce selhal v tom, že místo toho, aby tlumil zlo, které se nachází v každé společnosti, využívá ho ke svým mocenským ambicím.

Postup určitě není takový, jak si ho ruské vedení představovalo. Nepodceňoval bych ani to, že ukrajinský národ je schopný během té opotřebovávací války klást ruské mašinérii zdatný a silný odpor. A to hlavně proto, že Ukrajina má obrovskou převahu v morálce. Čím víc jsou vidět věci jako Buča, tím víc Ukrajinci bojují, aby se něco podobného nestalo i v jejich obci. Krutost Ruska pomáhá Ukrajincům udržet vysokou bojovou morálku.

Druhá důležitá věc je, že jsme ve 21. století a války jsou válkami technologií. Je vidět, že podporou ukrajinské strany v technologické oblasti jsme schopni vykompenzovat početní výhodu, kterou Rusko pořád má.

Rusko se snaží modernizovat nebo se nás o tom snaží alespoň přesvědčit, ale skoro nikdy se mu nepovedlo své zázračné moderní zbraně, jako je třeba tank T-14 Armata, přenést do výrobního procesu a zavést do armády. A my pak můžeme vidět, že ruská armáda převážně spoléhá na tradiční způsob vedení boje.

Ale také dost bezohledné, protože přesné zbraně vám umožní vést válku i s ohledem na utrpení civilistů podle válečného práva.

Jeden je lapidární. Cílem ruského chování je, aby se ho všichni báli a respektovali. Druhý se týká černomořského prostoru, přístupu k teplým mořím. Rusko trpí, protože je největší zemí světa, ale vždy bylo ekonomickou periférií světa, která spoléhá na vývoz surovin ze svého území, a přitom ani nemá infastrukturu, aby suroviny dostávala na světové trhy.

Dneska i změnou klimatu dochází k tomu, že přístup Ruska ke světovým mořím je možný z východního pacifického pobřeží a bude čím dál více možný i ze Severního ledového oceánu, kde přístavy zamrzají na kratší a kratší dobu a otevírá se severní cesta.

Pro mě je proto trochu záhadou, že investují tolik energie do dobývání vlivu v černomořském prostoru, kde stejně nakonec narazí na Bospor a Dardanely, kde o pohybu lodí rozhoduje Turecko. Ale možná mu jde hlavně o ten první cíl, aby se ho všichni báli. Třeba zamezení dodávek ukrajinské pšenice pro hladový africký kontinent ukazuje na to, co je Rusko schopno udělat pro to, aby si zvýšilo svoji váhu a své impe­riální ambice ve světě.

To se musíte zeptat Rusů. Za mě bohužel ruský systém stojí hodnotově na útlaku. A nej­smutnější na tom je, že si ten útlak představujeme, že všichni trpí pod vůlí někoho nahoře a mají pocit, že to je špatně. Ale obávám se, že podceňujeme podporu, kterou má Putinův režim u obyčejných Rusů.

Na Západě se o tom málo mluví, abychom neupadli do nebezpečných vod kolektivní viny. Musíme si ale uvědomit, že ruská věrchuška by nikdy nezvládla žádné z těch zvěrstev sama, že k tomu potřebuje konkrétní lidi, kteří budou schopni ta zvěrstva provádět.

K právu silnějších nahoře společnost ovládat bohužel v ruské mysli patří i jakási povinnost ovládaných to respektovat a trpět, protože v Rusku je „trpět“ skoro přirozený nebo normální stav mysli. To patří k ruské psychologické výbavě a my to podceňujeme, protože snášet utrpení není nedílnou součástí našeho vztahu ke světu.

Když chcete být někde vyjednávačem, tak musíte mít důvěru obou stran. To Turecko částečně má, ale u Turecka nelze předpokládat, že by jeho zájmem bylo, aby Rusko pozřelo Ukrajinu v Černomoří, protože tam má své strategické zájmy a nechce, aby tam Rusko dominovalo.

Turecko je s Ruskem schopno nejenom mluvit, ale je schopno Rusku také velmi silně ublížit zbrojními dodávkami např. dronů Bayraktar Ukrajině. Turecko dokáže Rusko na jednu tvář políbit, ale na druhou stranu tváře ho velice bolestivě kousnout. A to má v Moskvě určitou odezvu. Na tom stojí dynamika vztahů Moskvy a Ankary.

Vztahy Západu a Ruska jsou nejhorší od studené války. To je fakt, ale v zájmu toho, aby se konflikt nešířil z Ukrajiny do okolí, je nutné zachovat základní, zejména vojenské kanály komunikace. Na druhou stranu nikdo nesmí nabýt dojmu, že se vztahy s Ruskem vracejí do normálu, jako by se nic nestalo. To by byl signál, kterého by se mohly chytit ostatní revanšistické země ve světě, a mohly by začít naplňovat svoje ambice silou – a to samozřejmě nikdo nemůže chtít.

Je to nový výhonek nestability na Balkáně v obecnějším smyslu, ale na druhou stranu ruská schopnost destabilizovat Balkán tu existovala vždycky. Tím, že Rusko dělá neplechu jinde, může odvádět pozornost od konfliktu na Ukrajině. Určitě bude velká debata o obnovení mandátu OSN v Bosně pro misi EU a NATO Althea, která nás čeká na podzim.

Ukrajina to má ve své ústavě. My nemáme právo to hodnotit jinak než suše říci, že je právo všech zemí v Evropě, které sdílejí demokratické smýšlení, vstoupit do NATO. Zároveň ale zůstává netknuté právo všech třiceti spojenců to odsouhlasit.

Na to si asi nemůžete nikdy zvyknout. Ale to se neptejte mě. Tady je přes 300 tisíc Ukrajinců, mezi nimi jsou i naši příbuzní, kteří měli domek u Mariupolu, a já se jich rád zeptám a řeknu vám, co si o tom myslí.

NATO má jinou úlohu a odpovědnost vůči vlastním členům, aby se konflikt nerozšířil jinam. Nesmíme naskakovat na ruskou propagandu, že se odehrává válka mezi Ruskem a NATO, to tak skutečně není a asi by to pro Rusko vypadalo úplně jinak.

V současné době NATO pomáhá v oblasti odminování, dodávek specializovaného materiálu včetně maziv, paliv apod. Netýká se to ale přímých dodávek zbraní na podporu Ukrajiny.

To je složitější, ale každopádně jsme se ocitli v klíčovém bodě, kdy už docházejí zbraně z doby Varšavské smlouvy a dochází i munice. Vojáci říkají, že logistika není sexy, ale rozhoduje o výsledcích války víc než ostatní vojenské disciplíny, a je to stoprocentně pravda.

Když teď budeme chtít pokračovat v podpoře Ukrajiny západními zbraněmi, tak budeme muset navýšit výrobu. A to je veliká šance i pro ČR, která má tradici v oblasti zbrojního průmyslu, má šikovné ruce, chytré hlavy i výrobní haly.

Navíc je tady velká vůle zemí NATO pomoci tomu, aby země, které mohou navýšit průmyslovou výrobu v oblasti vojenského materiálu, tak učinily. Chopme se toho, protože to může být ekonomicky udržitelné, a navíc to udělá dlouhodobě udržitelnou naši vlastní bezpečnost.

Teď nejvíce hoří dodávky munice, maziva a náhradních dílů pro bojovou techniku. Složité je domluvit větší zbraňové celky. Polsko ale například dodalo Ukrajině samohybné houfnice K9, které vyrábí společně s Jižní Koreou. Francie dělostřelecký systém César, včetně systému řízení palby. Houfnice, mimochodem české slovo, co se chytlo, dodávají také Němci. Uvidíme, jak se rozhodne česká armáda a obranný průmysl. Máme Tatru, Zbrojovku-Colt, ale i další schopné firmy, které vyrábějí větší celky.

Ano. Samo NATO má dva investiční fondy. Je třeba vést debatu o tom, že investice do obranného průmyslu nejsou morálně pochybné. Jsou to investice naprosto nezbytně nutné pro přežití zdravé společnosti v dnešním světě, takže přestaňme bránit penězům institucionálních investorů, například důchodových fondů, aby investovali do naší obrany. Pro ČR je výhodné najít si v této oblasti své místo, díky kterému udržíme bezpečí, ale i ekonomický blahobyt a stabilitu pro naše lidi.

Jde o dvě skupiny sil. Jedna obsahuje sto tisíc vojáků úplně nejvyšší pohotovosti. Tam například budou patřit naše síly na Slovensku. Tedy síly, které jsou už dislokované a připravené Alianci bránit již od začátku konfliktu. Tyto jednotky jsou a budou připravené do deseti dnů. A pak je skupina 200 tisíc vojáků, kteří budou připraveni k obraně do měsíce, což je stále velká rychlost.

Ještě je tu poslední skupina, která zahrnuje v podstatě všechny alianční síly. Největší změnou je, že vojáci budou dopředu znát své působiště. To pomůže tomu, že doba pohotovosti bude reálná, protože vojáci buď budou přímo v místě, nebo budou na cestě do místa, kde pravidelně cvičí a kde to dobře znají, nebo budou sice doma, ale ve vysoké pohotovosti. ČR takto působí v Litvě, Lotyšsku a na Slovensku a nikdo z nich nemusí hledat v těchto zemích háček, na který si pověsí kabát.

To bude teprve rozpracováno ve vojenských plánech Aliance. Kolik jich celkově bude, rozhodne ministerstvo obrany, ale v té třetí skupině bude celá 7. mechanizovaná brigáda, tedy tři až šest tisíc vojáků.

Pro mě jako diplomata je to mnohem lepší než dřív, když všichni vidí, jak jsme solidární, a už nikdo nemůže říci, že ČR si hledí pouze svého vlastního zájmu. V humanitární i vojenské pomoci jsme byli skutečně beranidlem, protože prosadit dodávky na Ukrajinu nebylo vůbec jednoduché. Podívejte se na Německo, to zpočátku říkalo, že dodávat na Ukrajinu zbraně nebude vůbec, a nakonec tam dodává i těžké zbraně.

Je to reakce na snahu Ruska obnovit impérium z dob Sovětského svazu. Má to praktický význam, protože když budou známy trasy, tak se lépe naplánuje rekonstrukce dálničních nadjezdů, odpočívadel a veškeré potřebné infrastruktury.

V době relativního míru platila fikce, že např. Portugalci budou bránit severní země. To nedává nyní smysl, teď ten systém dostává konkrétní kontury. Přičemž základním stavebním kamenem strategie NATO v případě konfliktu vysoké intenzity je stále přísun sil z USA.

Ale doufejme, že Rusko po relativním neúspěchu na Ukrajině nebude rozehrávat větší strategické hry. Navíc přišlo na šachovnici světa o neutralitu části Skandinávie. Na vstupu Švédska a Finska je vidět, že Aliance je stále největší hodnotou v oblasti bezpečnosti pro každou zemi. A je dobré si uvědomit, že Švédsko se vzdalo neutrality, která pro ně hrála klíčovou roli v jejich diplomacii. Velmi mě těší, že si to po­dle průzkumů veřejného mínění uvědomuje i česká veřejnost.