Článek
Po bruselském summitu jste dohodu s Británií označil za úspěch. Ale je vidět, že četní místní politikové tam s dohodou nesouhlasí a v referendu budou hlasovat proti. Co vy na to?
Víte, mám dost pošťuchování s italskými politiky, a tak nebudu hledat další příležitost k polemice ještě tady. Sám David (Cameron) řekl, že to bude těžká bitva. Dohoda je podle mě dobrá a mohu jen doufat, že britští voliči ji schválí, protože jsem přesvědčen, že odchod Británie z Unie by byl velmi špatný pro Evropu i pro Londýn. Ostatně my s britskou vládou v řadě návrhů na hluboké změny v Unii souhlasíme.
V čem by ty změny měly spočívat?
To je strašně jednoduché: poslední dobou stále větší počet evropských občanů vnímá Unii jako poručníka, který navaluje stále další předpisy a zákazy. Úplně se vytratil původní duch integrace spočívající v ideálu spojení států, které spolu často válčily. Evropa nemůže být pouze o účetnictví. Samozřejmě že má velký demokratický deficit, a proto jsem navrhl primární volby jak pro volbu příštího předsedy Evropské komise, tak tajemníka Evropské socialistické strany, jejímž jsem členem. A pak je tu samozřejmě ožehavý problém migrace.
A to nás právě zajímá. Na summitu se hovořilo hlavně o eventuálním odchodu Británie a problém migrace se opět dostal trochu do pozadí.
Itálie je myslím jediná země, která v otázce uprchlíků nezměnila postoj. Když jsem v roce 2014 na evropských summitech říkal, že je to celoevropský problém, připadal jsem si jako ti blázni, co jedou na dálnici v protisměru. Až vloni na jaře a v létě se postoj hlavně Německa a Francie změnil. Nyní už většina států uznává, že Dublinský protokol byl situací překonán.
Takže Itálie teď souhlasí s uvolněním tří miliard eur Turecku k přibrzdění příchodu uprchlíků do Evropy?
Odpověď zní: ano, je to nutné. Ale podle mě je naprosto iluzorní se domnívat, že tohle může situaci vyřešit. Situace se tím odlehčí, my ostatně máme už dva roky dohodu s Tureckem a příliv uprchlíků ze Sýrie do Itálie poklesl. Ale dokud se nepodaří nějakým způsobem vyřešit situaci přímo v Sýrii, Libyi a početné skupině afrických států, bude problém dál akutní.
My se musíme ujmout příležitosti a investovat například do řady afrických států, které mají perspektivy hospodářského růstu, a tím proud uprchlíků značně zmenšit. Ale to je střednědobá perspektiva.
Rakousko zavádí pohraniční kontrolu v brennerském průsmyku, což pro Itálii není příznivá zpráva, protože všichni uprchlíci by mohli zůstat na Apeninském poloostrově.
Hovořil jsem o tom s kancléřem Wernerem Faymannem. Uznávám, že situace Rakouska je obtížná. Do země s 8,5 miliónu obyvatel přišel v poměru vyšší počet žadatelů o azyl než třeba k nám, do Itálie. Na druhé straně je volný přechod Brenneru už desetiletí symbolem smířené Evropy, něco jako francouzsko-německá hranice.
Navíc se teď připravuje stavba 50 kilometrů dlouhého tunelu mezi oběma zeměmi – a v tomto okamžiku se najednou hovoří o uzavření hranic. Řekl jsem mu, že je to podle nás špatné řešení. A pak je třeba vzít v úvahu, že po té hranici probíhá značná část výměny zboží s Německem, naším největším partnerem. Dovedete si představit ty problémy a ztráty?
Rakousko se tím ale nakonec vlastně přiblížilo k pozici zemí Visegrádské skupiny, které uprchlíky na svém území nechtějí. Na summitu se proslechlo, že jste se vyjádřil tak, že zemím, které odmítají přijímat uprchlíky, by se měly krátit evropské fondy.
Odpovím vám jasně, protože to, co řeknu při jednání, mohu klidně zopakovat na veřejnosti. Tady nejde o žádnou výhrůžku, jak to někdo označil, ale o zcela otevřené a reálné uvažování. Nebudu se vracet k historii vstupu nových členů do Unie. Myslím si, že členství v Unii znamená sdílení některých hodnot a projevení vzájemné solidarity. A ta se musí projevit ve všech směrech.
My přispíváme do rozpočtu Unie přibližně 20 miliardami eur. A dostáváme zpět asi 13. Je pravda, že je částečně chyba i u nás, protože všechny fondy se nevyčerpají, i když se situace zlepšila. Ale jsou země, které z rozpočtu dostávají víc, než do něj dávají.
To přece není nic nevhodného.
To je v pořádku. Ale pak očekávám, že když se řekne, že celoevropský problém uprchlíků nemůže ležet celý na bedrech Řecka, Itálie, Německa či Švédska, ale že se na jeho řešení budou podílet i ostatní státy, tak to všichni v Unii pochopí. A až se začne hovořit o fondech na léta 2020–26, což bude brzy, nebude nutné tuto věc zdůrazňovat.
Nebudu zastírat, že jsme měli problémy s identifikací uprchlíků. Ale dnes mohu klidně prohlásit, že registrace, fotografování a snímání otisků se provádí u sta procent příchozích. Migrace je celoevropský problém, žádná země sama o sobě ho nemůže vyřešit. Budeme se s ním potýkat dlouho a žádná hráz, plot či zeď ho nezastaví.
Patříte k reformnímu křídlu socialistů. Nedělají vám trochu problémy radikálně levicové strany jako Podemos ve Španělsku či Varufakis v Řecku?
Levice má velké problémy jako taková. Já jsem stoupenec politiky Blaira, Clintona či Obamy – extrémní levice totiž nikdy nedokázala skutečně vládnout. Mnohem více se ale obávám různých extrémně pravicových hnutí a stran. A musím vám říct, že mě někdy překvapuje, jak i někteří členové Evropské socialistické strany mají blíže k Orbánovi než k Merkelové.
| Matteo Renzi (41), italský premiér. Vystudoval práva ve Florencii a poté pracoval v rodinné marketingové firmě. V letech 2009–14 působil jako starosta Florencie. Od prosince 2013 předsedá středolevé Demokratické straně. V únoru 2014 se stal nejmladším předsedou vlády v dějinách země. Je ženatý s gymnaziální učitelkou, mají tři děti. |